GLOSA: Lukáš Dvořák aneb malý velký muž
Byla středa 20. září 2017, poledne… spokojeně jsem se zakousl do pizzy, když se ozval telefon. Ne, to fakt nechcete, když už konečně sedíte u vytouženého oběda. Jenomže na displeji svítil Libor Matoušek a tomu se pak dovolat zpátky je někdy nadlidský úkol (jo, jsme stejní). A tak jsem zmačkl zelené tlačítko. Než mi stačil říct jediné slovo, zahrnul jsem ho nejapnými vtípky… prostě to tak někdy máme… Jenomže on se nezasmál a dost těžce mi oznámil, že Luky už není. Že jeden z našich nejbližších přátel – Lukáš Dvořák, toho času šéfredaktor Budějcké Drbny - zemřel. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem pochopil, co ta slova znamenají.
Byla to pořádná ťapka. Věděl jsem, že na tom není zdravotně dobře, ale byl to velmi silný bojovník, který se nehodlal vzdát. Ukazoval nemoci prostředníček, věřil jsem, že se dostane přes všechno. Ještě dva dny před tím hrozným dnem jsme spolu komunikovali, probírali hloupou politiku, smáli se kravinám. Kdybych jen tušil, jak na tom je… řekl bych mu, že ho mám fakt rád. Ale někdy netřeba slov, on to věděl.
S Lukášem nás pojil stejný cíl – vyšvihnout Drbnu mezi nejlepší. On tím projektem skutečně žil, snad nikdy jsem neviděl člověka, pro kterého by práce byla až tak velkou vášní. Totálně ho to pohltilo. I díky tomu server rostl, to srdce prostě bylo znát.
Rád vzpomínám na naše věčné špičkování. Třeba když jsme si navzájem postěžovali na všechno možné, přičemž Lukáš to většinou zakončil slovy: „Si taky furt jenom stěžuješ.“ Nebo jeho oblíbené: „Dřu jako kůň a ty hov** děláš.“
Později se naše profesní cesty malinko rozešly, když skončila tištěná Drbna a já naplno přesedlal k PR. Přesto jsme spolu byli v kontaktu snad každý den, protože už jsme dávno nebyli kolegové, ale především dobří PŘÁTELÉ. A jsme jimi furt, jelikož není den, kdy bych si na toho čerta nevzpomněl. Chybíš mi, tygře!
Lukymu jsem věnoval skladbu na svém debutovém sólovém EP, které vyšlo v prosinci minulého roku. Jmenuje se Little Big Man:
