Protože si dnes připomínáme 105. výročí založení společného státu Čechů a Slováků, připravili jsme pro vás unikátní infografiku, na které shrnujeme poválečný vývoj jedné ze základních součástí naší armády, československého letectva.
Když končila 2. světová válka, určitě by nikdo netipoval, že českoslovenští stíhací piloti budou už za pár let bojovat se svými někdejšími spojenci. Politické turbulence ve střední Evropě zapříčinily, že se Československo stalo tzv. „nárazníkovým“ státem mezi dvěma soupeřícími tábory. Jak se naše letectvo vyvíjelo, pomalu od pístových letounů Spitfire, Lavočkin a S-199, z nichž část poslalo do Izraele, část vyřadilo a na část, která pocházela z německých konstrukcí, už nemělo náhradní díly, přecházelo na proudové stroje. Jednostranné koketování s proudovými letouny německé konstrukce, nemělo dlouhého trvání, a tak se na našich letištích na bezmála šedesát let usadily sovětské proudové letouny. Překvapivě prvním z nich nebyl pozdější monopolní „držitel“ nebe nad Československem, letoun MiG.
Kdy ž se v roce 1948 chopila moci Komunistická strana Československa, byla brzy dokončena jednání o zásilce sovětských letounů Jak-17, které u nás měly dokonce licenčně vyrábět. Než však objednávka doběhla, typ zastaral, a tak československá generalita raději objednala v Sovětském svazu tucet kusů mnohem modernějšího letounu Jakovlev Jak-23. Dá se říci, že právě s tímto letounem začíná plnohodnotná pra československého proudového letectví.
Byl to právě Jak-23, který poprvé zasáhl na česko-bavorském pomezí, kde se do té doby bezelstně pohybovaly letouny amerického letectva. Kluci ve školách nad hlavami poprvé slyšeli ostrý ječivý zvuk spalovací turbíny a naši piloti začali získávat první praktické zkušenosti s proudovou technikou. Stejně jako jeho předchůdci, i Jak-23, který nezapřel základní aerodynamickou inspiraci v letadlech z konce 2. světové války, poměrně rychle stárnul, a tak se stalo, co se stát muselo. Stejně jako v Koreji a státech východního bloku, i v Československu se na nebi objevila legendární „patnáctka“, neboli MiG-15.
Ačkoli i on navazuje na méně známé německé konstrukce z konce války, přinesl do našeho letectva zcela novou kvalitu. Výkonný motor původně britské konstrukce (dodaný v době, kdy byli ještě Britové a Sověti spojenci) a moderní aerodynamická koncepce mu dávala skvělé výkony, což z něj v kombinaci s mohutnou výzbrojí dělalo obávaného protivníka „na čáře“.
První MiGy-15 do Československa přišly v roce 1951, přičemž u nás byla zahájena také sériová výroba. Vyráběly se zde jak základní jednomístné a cvičné dvoumístné verze, tak vylepšená bojová verze MiG-15bis. Jediný sestřel, ke kterému došlo v rámci studené války za účasti našich stíhačů, si připsal 10. března 1953 por. Jaroslav Šrámek, budoucí legenda našeho poválečného letectva – právě na typu MiG-15, když nad Merklínem sestřelil americkou stíhačku F-84 Thunderjet.
V roce 1955 do Československa přišel také poslední klasický bombardovací letoun Il-28, který se postupně používal nejen v klasické bojové, ale také v průzkumné a spojovací verzi.
Prvním letounem, který poskytoval přídavné spalování (ale zatím stále nedosahoval rychlosti zvuku) byl MiG-17, de facto jen mírně zvětšená kopie MiGu-15 s upravnou šípovitostí křídla, optimalizovanou pro vyšší rychlosti. „Sedmnáctka“ k nám ve verzi PF také přinesla naprostou novinku, a to letecký radiolokátor Izumrud.
Prvním strojem, schopným dosahovat nadzvukových rychlostí, byl od konce 50. let MiG-19. Letoun se dvěma motory, přídavným spalováním, palubním radiolokátorem a později také schopností nést protiletadlové řízené střely, se stal na dvou dobu opravdovým gigantem světového nebe a držel dlouhá léta řadu leteckých rekordů.
Přelomovým byl pro naše letectvo rok 1962, když přišly první z necelé pětistovky letounů MiG-21, které dlouhá desetiletí tvořily páteř našeho letectva. „Jednadvacítka“ byla první dvoumachový letoun ve výzbroji, ve verzi F-13 se u nás ještě stále vyráběla licenčně. MiG-21 byl po všech stránkách elegantní letoun doutníkového tvaru trupu s trojúhelníkovými křídly, který měl na rozdíl od francouzských letounů Mirage také pohyblivé ocasní plochy. Existují ho desítky základních, odvozených i modernizovaných typů, druhým, který sloužil v Československu, byl záchytný MiG-21PF. Ten byl určený pro stíhání nepřátelských bombardérů ve velkých výškách.
Na začátku normalizace byla zavedena varianta MiG-21MF, která se stala nejvyšší variantou, která se provozovala u nás, když po ní v SSSR vznikl ještě MiG-21bis. MF už mohla nést nejen rozličnou protiletadlovou, ale také protizemní výzbroj, samozřejmě zpravidla neřízenou.
Protože stíhací letectvo mělo o modernizaci postaráno, přibyly v 60. letech do výzbroje ještě stíhací bombardéry Suchoj Su-7 ve dvou variantách. Zde je dobré poznamenat, že i naši piloti cvičili s těmito bombardéry jaderné údery velmi speciální taktikou odhazování jaderných pum na zádech.
Rok 1963 byl významný také pro československý letecký průmysl, který do soutěže o budoucí proudový výcvikový stroj letectev Varšavské smlouvy poslal do Moskvy k porovnání s polskou a sovětskou konkurencí nový typ z Aera Vodochody, L-29. Legendární Delfín své soky porazil na hlavu, a tak mohla být zahájena mnohatisícikusová výroba, jejímž hlavním odběratelem, byl samozřejmě Sovětský svaz.
Nástup polovodičů a tranzistorové technologie na západě umožnil zejména americkému letectvu přijít s novými typy zbraní, letouny nevyjímaje. Reakcí na výkonný F-4 Phantom byl sovětský MiG-23, který si sice zachovával většinu schopností předchozího typu MiG-21, ale měl nově měnitelnou šípovitost křídel, čímž se výrazně snížila přistávací rychlost a usnadnil celý složitý manévr. Prvními „třiadvacítkami“ v našem letectvu se staly stíhací bombardéry MiG-23BN, jakási předzvěst budoucích výkonných letounů MiG-27. Československo, stejně jako například Německá demokratická republika však zavedly pouze prvotní verze MiG-23BN, které nebyly tak sofistikované, na druhou stranu byly mnohem levnější a snazší na výcvik.
Stíhací MiGy-23MF přišly o rok později a když se na Západě začala prosazovat úplně nová generace strojů F-14, F-15 a F-16 a našim zděšeným generálům bylo jasné, že proti nim nemají co postavit, dokoupila se ještě moderní varianta MiG-23ML. Ani ta však západním letadlům nestačila, a tak na začátku 80. let, v době poslední velké krize mezi NATO a Varšavskou smlouvou, československé letectvo doplnily specializované typy Su-22 a Su-25, první jako náhrada letounů Su-7 a druhá jako ideový nástupce válečných šturmoviků, dobře pancéřovaný a těžce vyzbrojený letoun pro přímou podporu pozemních vojsk. Zapomenout nesmíme samozřejmě ani na druhou generaci našich proudových cvičných letounů, slavné L-39C Albatros.
Skutečný vstup do 4. generace pro naše letectvo znamenal až v roce 1989 letoun MiG-29, jehož mělo být objednáno sto kusů, proběhla však pouze první dvacetikusová objednávka, po které byly další kontrakty zrušeny. V roce 1993 se československé letectvo rozdělilo a protože to české v roce 1994 vyměnilo MiGy-29 s Polskem a do roku 97 vyřadilo všechny verze MiG-23BN, MF i ML, zůstal páteří našeho zbídačeného letectva opět letitý MiG-21. Několik strojů bylo po roce 1999 základně upraveno pro schopnost komunikovat s ostatními letouny NATO, opětovný nástup 4. generace ale přišel až v roce 2005 s typem JAS 39 Gripen. Ten v příštích letech zřejmě nahradí americká F-35. Nakonec je nutné zmínit také vývoj typu L-39, který dospěl v jedné linii až do bojové verze L-159 a ve druhé do nové verze výcvikového typu L-39NG.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
