Dobrodružnou výpravu si Ondřej Kunte z Plzně vysnil společně se svým kamarádem během studií na vysoké škole v indickém Chennai. Na půjčených motorkách tam najezdili tisíce kilometrů a napadlo je, že se tam jednou vrátí, motorky si koupí a dojedou na nich domů. Osud jim ale plány trochu zhatil, nakonec jel Ondřej sám. Absolvoval boj s indickými úředníky a dokázal překročit hranice Pákistánu, kde mu dělaly na silnici doprovod ozbrojené hlídky. Na cestě našel nové přátele, druhou rodinu, hlavně si ale přivezl nezapomenutelné zážitky, o které se s námi podělil.
„Poprvé jsem Indii navštívil v roce 2017, kdy jsem tam jel s kamarádem z vysoké školy psát diplomku. Půl roku jsme studovali v Chennai, což je na jihovýchodním pobřeží. Když jsme měli volno, tak jsme si tam na místě půjčili motorky. Všude tam jezdí na Royal Enfieldech. Jednou jsme jeli přes celou Indii do Himalájí a deset dní jsme to tam projížděli. Tehdy nás napadlo, že si tam někdy koupíme motorky a dojedeme na nich domů,“ začíná své povídání Ondřej Kunte.
O tři roky později skutečně motorky na dálku koupili. Podařilo se jim sehnat dva stejné Enfieldy. Už to vypadalo, že vše klapne, ale pak přišel covid a mladí dobrodruzi museli své plány opět odložit. Krátce se v Indii sice zastavili a motorky projeli, ale velkolepá výprava se nekonala. „Loni jsem to začal znovu plánovat. Mezitím se kamarád oženil a teď čekají potomka, takže jsem v dubnu nakonec vyrazil sám. On tam dojel na otočku a nechal si motorku poslat,“ pokračuje Ondřej.
Sám tam zůstal a začal řešit papíry. „Jestli bych chtěl něco zdůraznit, tak česká byrokracie a čeští úředníci jsou zlatí! Náš systém je úžasný! Ale indická byrokracie…to stojí za to. Měl jsem plán, že mi vyřízení papírů zabere dva týdny. Musel jsem na sebe nechat motorku přepsat a být u toho osobně. Nakonec to ale nebyly dva týdny, ale dva měsíce. Padla na to celá moje dovolená, plus pár týdnů neplaceného volna. Naštěstí mi vyšel zaměstnavatel vstříc,“ prozrazuje cestovatel.
Pomáhal mu naštěstí jeho agent a jakmile skončily všechny procesy, u kterých nemusel být osobně, tak vyrazil na cesty. „Projel jsem polovinu Indie směrem nahoru. Motorky jsme měli v Gudžarátu, což je stát v polovině Indie při západním pobřeží, takže jsem procestoval celou horní polovinu až do Paňdžábu. To jedete přes státy Rádžasthán, Harijána a okolo Nového Dillí do Paňdžábu, kde jsem čekal v Amritsaru až mi pošlou dokumenty. Bydlel jsem u jedné sikhské rodiny, kde mě brali jako svého syna,“ prozrazuje a ukazuje fotky se svým „nevlastním bratrem“.
Nakonec všechny potřebné dokumenty získal a mohl pokračovat v cestě. Před sebou měl nyní nejzásadnější bod své cesty. Pákistánské hranice, na kterých mnoho cestovatelů před ním ztroskotalo. Mezi těmito státy je totiž zákaz vývozu a dovozu zboží a Ondřej musel úředníky přesvědčit, že je turista a pouze projíždí. Naštěstí měl haldu dokumentů.
„Musel jsme je doslova umlátit papíry. Mnoho cestovatelů tuto trasu zkoušelo. Poslední, komu se to povedlo, je Milan Pecl, který bydlí shodou okolností kousek ode mě. Jel to v roce 2008 s kamarády a taky si tam koupili motorky a dojeli až do Plzně. Od té doby nikdo neuspěl. Vím o dvou Brňácích, ale ti museli Pákistán přejet vlakem, nesměli projíždět. Minulý rok to zkoušel jeden Ostravák a toho do Pákistánu vůbec nepustili. Jen měsíc přede mnou se o to s partou kamarádů pokoušel také Marek Slobodník, který jezdí s Danem Přibáněm a trabantama. Ani oni nesupěli a motorky museli z Indie posílat lodí do Saudské Arábie. Zdá se, že jsem po 15 letech první, komu se to v Česku povedlo s bonusem, že jsem domů dojel na indických značkách,“ říká pyšně Ondřej.
„Většina lidí, kteří obecně do Pakistánu cestují za turistikou, onu jižní části Pákistánu kvůli bezpečnosti nenavštěvují. Oblast, kterou jsem projízděl, hlídají patroly. Když vás zmerčí, tak vás zastaví, vy jim řeknete, kam jedete a oni vám přiřadí doprovod. Buď před vámi je pickup s ozbrojenci nebo i moped. Třeba přede mnou jela i motorka a na ní muž v žabkách s tričkem POLICE a se samopalem,“ popisuje.
Tato služba je tam pro turisty zadarmo. Podle Ondřeje přiřazené ozbrojené hlídky dodají na pocitu bezpečí, ale je to zároveň zdlouhavé a v horku nepříjemné. Doprovod se totiž na checkpoitech střídá, což provází i nutná kontrola dokladů. Všichni jsou nicméně ochotní a přátelští. Těchto zastávek absolvoval náš cestovatel několik desítek. „Ze začátku jsem to počítal, ale pak jsem to vzdal. Minul jsem jich minimálně 20. Co deset kilometrů musíte stavět, venku 45 stupňů. Když pak dojedete do města, tak musíte bydlet v předem daném hotelu a nikde jinde. Ani ven se nemůžete jít podívat. Přitom je to tak krásné místo," podotýká Kunte.
V Pákistánu se ale dostal do menší krize a čas ho ještě více tlačil. „Chybělo mi do Íránu posledních 600 kilometrů, což je dva dny jízdy. Jenže já měl kvůli vízu k dispozici jen 24 hodin, abych překročil hranice. Dostal jsem v tu chvíli ještě otravu jídlem a opravdu nepřipadalo v úvahu, že to ujedu na motorce. Díky jednomu místnímu člověku se mi podařilo sehnat pickup, kam jsme naložili motorku a přes noc jsme jeli až k íránským hranicím. Jakmile jsem jimi projel, tak jsem padnul."
Pákistán si Ondra moc neužil, ale Írán je podle něj úžasný a rozhodně stojí za návštěvu. „V Kermánu jsem si našel skvělé ubytování, kde mě místní úžasně přijali. Je to tam levné, jídlo je skvostné, lidé ochotní a příroda vypadá jako malovaná. Místní tam ale hrozně trpí a všichni si stěžují na vládu. Čekají až duchovním vůdce Íránu a faktická hlava státu Sajjid Alí Chameneí zemře. Doufají, že pak dojde ke změně. Nepotkal jsem jediného mladého člověka, který by nechtěl emigrovat,“ popisuje setkání s Íránci.
Určitě se ale do Íránu někdy vrátí. Hory, solná jezera i památky by podle něj měl vidět každý. „Za návštěvu stojí například město Bám, které je i v UNESCO a kde je největší hliněná stavba na světě. Zajímavé jsou také jeskynní komplexy ve vesnici Maymand, kde místní bydlí a taktéž je to na seznamu světového dědictví. Zmínit musím také město Shiraz či Persepolis. Nejmilejší a nejochotnější lidi jsem na své cestě potkal právě v Íránu,“ vyzdvihuje.
„Má další cesta vedla do Kurdistánu a pak už do Turecka. Tam to ale už všichni znají. Při mé cestě byl zajímavý příjezd z Kurdistánu. Už na první pohled je vidět, jaký mají Turci vztah ke Kurdům a jak je tam utlačují. No pak mluvíte s celníkem na hranicích. Na motorce jsem měl vždycky dvě vlajky. Českou a pak té země, kterou jsem projížděl a na hranicích jsem to měnil. Na tureckých hranicích jsem s tím měl poprvé problém. Odlepil jsem íránskou vlajku, vyndal z batohu tureckou a celník hned, že turecká vlajka musí být výš, že nemůže být takto nízko. Tak jsem tam vrátil tu indickou,“ říká s úsměvem Ondřej.
„V Turecku jsem měl jeden karambol, kdy na mě v terénu spadla motorka. Byl jsem celý potlučený a uprostřed noci jsem tu motorku tahal z díry ven. Pral jsem se s ní asi dvě hodiny." Do smíchu mu vždy nebylo, přeci jen byl na cestě sám. V hlavně probral vše možné i nemožné a chvílemi si několik hodin v kuse jen zpíval. „Říkali mi, že jet takto sám, tak se buď zblázním nebo projdu nějakou vnitřní terapií. Nevím, co se úplně stalo. Chvílemi jsem o své příčetnosti dost pochyboval. Ale třeba jsem se hrozně vtipně opálil. Vypálil jsem si do nohou sandále a ruce mám také dobře pruhované. A co teprve prsty od řídítek! Po celou mou cestu neklesly teploty pod třicet, jakmile jsem přejel hranice do Slovenska, tak jsem myslel, že umrznu. V Česku jsem poprvé zmoknul,“ říká a doplňuje, že se mu naštěstí vážnější technické závady vyhnuly.
„Motorky, co jsme sehnali s kamarádem neměly ani moc najeto. Jedna měla 400 kilometrů a druhá 4000 kilometrů. Já si vzal samozřejmě tu, co měla najeto méně. Když jsem dojel domů tak jsem tam měl bez pár kilometrů 19 000. Motorku této značky koupíte i tady, ale můj cíl byl jiný. Chtěl jsem zažít dobrodružství," dodává Onřej Kunte.
Onřejovo cestu bedlivě sledovali i jeho kolegové v práci.
Foto Ondřej Kunte
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
