GLOSA: Politická závěť Jana Zahradila

K národnímu konzervatizmu. Jan Zahradil se vždy rád spojoval s nějakou trendy ideologií. V 90. letech byli jeho vzorem britští konzervativci. Společně s dalšími se oddal odkazu Margaret Thatcherové, po 15 let vůdkyni Konzervativní strany a opravdu silné evropské politické osobnosti. Její politickou likvidací v roce 1990 nastal ovšem hluboký pád a místo osobností se v řadách britských konzervativců začali prosazovat typově elitáři, slaboši nebo prospěcháři – John Major, David Cameron, Theresa Mayová a tak dál. Ani to nebránilo Janu Zahradilovi a dalším k budování značky ECR – evropské konservativní politické frakce v Evropském parlamentu. ECR nikdy nebyla dominantní silou v Evropě a bohužel se jí nestane ani po eurovolbách v příštím roce. Po odchodu britských konzervativců z EU i ECR nastupuje u Jana Zahradila přimknutí k jinému politickému proudu, reprezentovaného mimo jiné polským ideologem strany Právo a spravedlnost a šéfem frakce ECR v EP Ryszardem Legutkem. Stačí si přečíst Legutkovu stať „Proč nejsem liberál“ aby jeden pochopil, jak národní konzervatismus v Legutkově podání funguje. Na jednu hromadu se se sesypou všechny hříchy moderní doby (progresivismus, konzum, odklon od víry, migrace, podpora LGBT, manželství pro všechny a mnohé další), této nesourodé hromádce dá Legutko  nálepku „liberalismus“ a pak se do ní vesele argumentačně strefuje. A být vlastenec či národovec je skvělá věc, ale takhle se k tomu nálepkovitě hlásit?

K samostatné kandidatuře ODS v nadcházejících eurovolbách. Diskuse stále pokračují, nicméně základní důvody pro společnou kandidátku SPOLU stále trvají. Všechny strany SPOLU se shodnou na nejdůležitějších společných evropských tématech – intenzivní podpora Ukrajiny včetně podpory dodávek zbraní, jednotného (a tvrdého) postupu proti Rusku včetně navyšování počtu sankcí, dodržování pravidel právního státu a další posilování NATO jako klíče ke společné evropské bezpečnosti. Jednotlivé strany odlišuje pouze míra vstřícnosti ke snahám posilovat evropský unijní útvar na úkor pravomocí členských států.

K pevnému spojení ODS a ECR. Samotná hlavní osobnost ECR, italská premiérka Giorgia Meloniová má v EU dvě priority – evropské dotace do skomírající italské ekonomiky a razantnější řešení problému migrace. Pokud si pragmaticky vyhodnotí, že bude mít větší výtlak ve spojení s Manfredem Weberem, vlivným bavorským šéfem evropské frakce EPP než ve spojení s polským Prawo i Sprawiedliwość Jarosława Kaczyńskeho, budou se po eurovolbách dít věci. Nutno podtrhnout, že v současné ECR není ani jeden Francouz a ani jeden Němec a bez těchto dvou států se skutečně v dnešním Bruselu prosadit nic nedá. To ostatně přiznává i Alexandr Vondra, když o dvou pro Česko klíčových tématech – podpora jádra a odpor proti emisní Euro 7 – jedná právě s Němci a Francouzi. Nazývá to eurorealismem a děla to správně.