Vypínání dezinformačních webů? Bez definice v zákoně se nám to může vrátit, říká slovenský novinář Peter Bárdy

Ukrajina je morálním vítězem už teď, říká Jiří Padevět. Kolektivní vina je podle něho vždycky špatně

Neděle, 6. března 2022, 11:21Společnost

Jiří Padevět ve svých knihách nejčastěji popisuje krvavá léta, která český národ prožíval. Ředitel nakladatelství Academia se teď v rozhovoru pro Drbnu rozpovídal nejen o určitých paralelách historických momentů s aktuální situací. "Ukrajina je...

Jak zvládlo Slovensko první tři týdny náporu ukrajinských uprchlíků utíkajících před válkou ve své zemi?
Je potřeba podívat se na to optikou mimořádného stavu. Na rozdíl od Ruské federace se západní svět nemohl na válku připravit a tím pádem jsme neměli připravené žádné nástroje, jak zvládnout první vlny migrace. Ať už to byla pomoc státu směrem k Ukrajině nebo to bylo zvládání migrační vlny, tak to nebylo od začátku úplně stoprocentní a některé věci by se daly vytknout. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že šlo o mimořádnou situaci. Dobrovolníci, nevládní organizace a široká veřejnost na aktuální dění zareagovali velmi rychle a díky tomu se vytvořila obrovská vlna solidarity, která úžasným způsobem řešila situaci v prvních dnech. Když to shrnu, ta oficiální pomoc ze strany státu byla na začátku minimální, ale vše se postupně dolaďuje.

Je tak výrazná vlna solidarity ze strany veřejnosti dlouhodobě udržitelná?
Přál bych si, aby to tak bylo, ale asi to dlouhodobě udržitelné nebude. Něco podobného jsme zažívali na jaře 2020, kdy jsme šili roušky a tleskali jsme zdravotníkům v oknech a na balkonech. O tři čtvrtě roku později se začaly vytvářet první skupiny, které útočily na vědce a odborníky, kteří hlásali potřebu očkování. Na tomhle případě se ukazuje, že solidarita nemusí trvat dlouho.

Válka přináší také negativní dopad na život na Slovensku. Už teď se ukazuje, že ne pro všechny utečence z Ukrajiny jsme schopni zabezpečit bydlení, a tak přežívají v dost nelidských podmínkách. Toho si samozřejmě lidé všímají a vnímají, že migrace s sebou přináší i takové věci. Nezapomínejme na další důležitou věc. Země, přes které prochází migrační vlna, byly ty, které nejvíce křičely v případě přerozdělování uprchlíků v roce 2015. Dříve jsme křičeli, že žádné kvóty nechceme a teď možná budeme muset v Bruselu řešit nějaké kvóty na přerozdělení migrantů z Ukrajiny, kteří přišli na Slovensko. I proto se obávám, že solidarita nemusí být dlouhotrvající. Tomu samozřejmě napomáhá mobilizující se dezinformační scéna.

Dělá v tento moment Slovensko humanitárně své maximum, nebo vidíte rezervy?
Zdaleka nedělá maximum. Stojí a padá to na dobrovolnících. To, že pomoc víceméně funguje, je především zásluha dobrovolníků. Stát se bude muset do procesu více zapojit. Zároveň bude muset navázat spolupráci s dalšími zeměmi. Je potřeba vymyslet proces, jak dále pracovat s přicházejícími cizinci.

Promarněná šance pro Slovensko

Slovenský předseda vlády Eduard Heger nevyužil možnosti vyrazit se svými protějšky ze zemí Evropské unie do Kyjeva a vyjádřit tím podporu Ukrajině. Berete to jako promarněnou příležitost ukázat, na jaké straně stojí Slovensko?
Je to obrovská chyba. V první řadě mohl ukázat, že je politik, který stojí za Ukrajinou a je ochotný přijmout nějaká rizika. Mohlo to být také gesto naší zemi, že je prostě lídr. Eduard Heger je stále nějakým způsobem porovnávaný s Igorem Matovičem a není považovaný za nezávislého premiéra. Cestou na Ukrajinu mohl ukázat, kde je jeho místo, ale svou šanci promarnil. A ve výsledku promarnil také šanci pro Slovensko.

Kritiku na sociálních sítích si vysloužil nejen on, ale také Magda Vašáryová, která se pozastavila nad smyslem a složením delegace na Ukrajinu. Máte pro její výrok pochopení?
Magda Vašáryová je dlouholetá diplomatka. Proto je potřeba brát její názor i z tohoto pohledu. Jak už jsem zmínil, já osobně mám na cestu jiný názor. Kdybych byl v pozici ukrajinského premiéra nebo prezidenta, tak by mi velmi pomohlo mít podporu mých evropských sousedů, kteří by svůj názor deklarovali tím, že by přijeli.

Vypínat, nebo hlasitěji varovat?

Využívá Slovensko všechny možnosti pro boj s dezinformacemi? Například české internetové sdružení CZ.NIC po konzultacích s bezpečnostními složkami státu a na základě doporučení vlády zablokovalo osm českých dezinformačních webů. Jaká je situace na Slovensku?
Na to je trošku delší odpověď a pro kontext je potřeba zajít do historie. Už před rokem 2014 jsme registrovali aktivity různých dezinformačních webů. Tehdy jsme je považovali za exoty a zároveň jsme za exoty považovali ty, kdo je čte. Po tom, co ruská armáda sestřelila letadlo malajsijských aerolinií nad Ukrajinou a začala obrovská dezinformační kampaň, tak se začala více formovat dezinformační scéna také na Slovensku. Ruku v ruce s tím rostl také počet příznivců, které oslovoval takový obsah především na sociálních sítích. Většinou šlo o přeložené texty prokremelské propagandy. V ten moment měl začít stát vytvářet nějakou agendu, která by pomohla bránit se dezinformacím. Stát jednoduše zaspal a víceméně sedm let nic proti tomu nedělal. Sice deklaroval zájem něco změnit, ale to bylo tak vše. To se vymstilo v době covidu, kdy konspirační weby nabraly neskutečnou sílu a dokázaly přesvědčit nadpoloviční většinu Slováků, že se nemají nechávat očkovat a tím se vytvářelo obrovské protisystémové hnutí, které volalo po odvolání vlády. V ten moment se s tím něco začalo dělat, ale ono je velmi komplikované hasit revoluci, když už začala. Do jisté míry válka na Ukrajině ulevila vnitropolitické situaci na Slovensku. Všechny vládní strany se spojily a místo vnitrokoaličních bojů mluví stejně a ruskou agresi odsuzují. Tím pádem nevytváří munici pro konspirační weby, které ze začátku války nevěděly, jak se k situaci stavět, jelikož nedostávaly žádné informace z Ruska. A v moment, kdy konspirační weby začaly dostávat propagandu z Ruska, byl schválený zákon, který dovoluje Národnímu bezpečnostnímu úřadu blokovat taková média.

Je takový přístup podle vás v pořádku? Má být úloha státu rozhodovat o tom, co si lidé přečtou, a co ne?
O tom jsem teď polemizoval v komentáři. Chybí mi tu zákonné definování toho, co je nebezpečná dezinformace a na co se v případě nesouhlasu s blokováním odvolat. Je to velmi nebezpečné, a to především v kontextu veřejného mínění. Ze začátku budou lidé tleskat, že jsme se zbavili dezinformačních webů. Brzy se ale může ukázat, že k tomu nebyl zákonný důvod a tím jen dezinformátorům nabíjíme a můžeme z nich udělat oběti systému, který je nedokonalý. Jsem pro, aby stát razantněji bojoval s dezinformacemi, ale na druhé straně musí být takové věci podložené zákony.

Neměl by stát před konspiračními weby spíše „hlasitěji“ varovat a vyvracet dezinformace, než je vypínat?
Nejsem anarchista ani pankáč a ani zastánce absolutního deregulovaného trhu, dokonce ani zastánce striktních regulací. Snažím se vždy hledat cestu kompromisů a logických odůvodnění. Pokud neporušíte zákon, neměl byste být potrestaný. To je podstatné. Jednoduše nejde trestat na základě pocitu, že je jejich činnost špatná. To je obrovská chyba. Kontextem se vrátím k trošku jiné věci. Na Slovensku je stále velké téma vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Prvostupňový soud odsoudil vraha a jeho pomocníka. Nerozhodl však o dalších dvou údajných objednávatelích. Ten rozsudek prvostupňového soudu, že jsou osvobozeni, může člověk akceptovat, ale když čtete rozhodnutí, které bylo postaveno na chybných závěrech soudců, tak vidíte, že je to chyba a celé to je potřeba napravit. A teď se vrátím k pointě. Když stát rozhodně o vypnutí média, musí dát jasné rozhodnutí a odůvodnění toho, proč to udělal. Pokud to stojí na „hliněných nohách“, je to problém.

Investigace na vzestupu

Nakousl jste tragickou smrt Jána Kuciaka a jeho partnerky. Právě Ján Kuciak se věnoval investigativě. Jaké podmínky pro investigativní práci mají v současnosti slovenská média? Pokud se nepletu, právě vaše médium patřilo mezi průkopníky investigace na Slovensku.
Je to tak, jak říkáte. Do té vraždy, ke které došlo v roce 2018, jsme byli jediné médium na Slovensku, které mělo investigativní tým. Nebyl to v té době běžný obsah, jelikož investigativní práce byla vždy na Slovensku brána jako něco drahého s malým dosahem. Shodou náhod jsme mohli v roce 2015 takový tým založit. Firmu, která vlastnila Aktuality, koupil německý Axel Springer a švýcarský Ringier. Tím jsme se dostali do jednoho vydavatelského domu s Novým Časem, který byl bulvární médium. V ten moment jsme chtěli nějak definovat směřování Aktualit, a tak jsme ukázali, že ve veřejném zájmu tu máme médium, které bude dělat drahou investigativu, kterou náš vydavatelský dům zvládne ufinancovat. Vražda vše změnila. Řada médií si uvědomila, že je to cesta, kterou chtějí jít a že to má smyl. Tím dostala investigativní žurnalistika na Slovensku úplně nový rozměr a stává se součástí řady vydavatelských domů.

Ján Kuciak byl pionýrem datové žurnalistiky, která odkrývala na základě veřejných zdrojů trestnou činnost. To byl styl žurnalistiky, který tu do té doby nebyl běžný. Je to srovnatelné s tím, když Jaroslav Kmenta v minulosti odkrýval věci týkající se Babiše nebo Mrázka. Po podobných bardech investigativní žurnalistiky se začala rýsovat nová generace, která je extrémně zdatná v práci s daty a registry. Z mého pohledu to byl matrix plný čísel, za kterým vždy Ján viděl příběh. Po jeho vraždě se mnohem více začalo mluvit o datové žurnalistice a otevřených zdrojích. Za pomoci různých školení se zkvalitnila podobná práce i v dalších médiích. Vidíme zajímavý trend, kdy takovou práci začínají dělat lidi z vysokých škol, kteří se pohybují mimo žurnalistiku. Po Jánově vraždě k nám přišel pracovat například slovenský analytik z jednoho rakouského koncernu. Nebyl novinář, ale uměl skvěle vyhledávat v databázích a informace vyhodnocovat. Tím jsme si začali uvědomovat, jak se žurnalistika posouvá. Do jisté míry musí takový člověk umět psát. A pokud v tom není zdatný, je mnohem jednoduší naučit ho psát, než hledat ve zdrojích.