Pořád si pamatuju ten sladký pach mrtvých ruských vojáků, říká reportérka Darja Stomatová

„Výhoda komerčního média je, že vás pustí ke všemu a hned“

Jak dlouho bydlíte v Praze?
Od roku 1997. Narodila jsem se v Almaty, ale mám kořeny v Moldavsku, Polsku, na Ukrajině a táta je z Ruska, takže jsem dítě takového postsovětského multikulturalismu. Když mi bylo pět, tak rodiče přemýšleli, jak mi zajistit lepší budoucnost, protože v Kazachstánu byl v devadesátých letech silný nacionalismus. Když odjížděli jedni jejich známí do Česka, tak jim dali vědět a ve třech jsme se sem přestěhovali.

Máte nějakou první vzpomínku na Prahu?
Mám vzpomínku, která ve mně rezonuje v tomto období. Když jsem byla malá a šla jsem poprvé do školky, tak mě učitelka posadila doprostřed místnosti na židličku, běhali ke mně děti a říkali mi, jak se co říká v češtině. Já jsem vůbec nerozuměla, ale strašně mi to pomohlo. Vzali mě k sobě, přijali mě tak, že jsem věděla, že k nim patřím a určitě budu součástí české společnosti. To stejné teď vidíme na dětech z Ukrajiny. Spousta mých kamarádů a kamarádek, kteří mají děti, tak mi říkají, že ony ve školách malují modro-žluté vlajky a že když jim přijde nějaké dítě z Ukrajiny, tak se s ním snaží komunikovat.

Jak jste se dostala k novinařině?
Kolem novinařiny jsem našlapovala neustále. Mám vystudované tři vysoké školy, humanitní studia, politologii a loni jsem dodělala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Bylo to složité, protože už jsem k tomu pracovala. Odjela jsem na Erasmus do Helsinek, kde to bylo i o praxi a když jsem se vrátila, tak jsem si řekla, že si praxi zařídím i tady. Napsala jsem do Novy, přijali mě a začala jsem tam pracovat, později jsem přešla do CNN Prima News. Výhoda komerčního média je, že vás pustí ke všemu a hned. Sice je to hození do vody, ale někdo se naučí plavat, a někdo ne.

„Všichni si myslí, že když začne válka, všechno přestane fungovat a je to jako v nějakém hollywoodském filmu“

Na Ukrajinu jste se dostala už před invazí. Jaká byla na místě nálada?
My jsme vyjížděli 15. února s tím, že informací byla velká spousta. Ptala jsem se sama sebe, jestli je válka opravdu hrozba, nebo je to všechno jen mediálně vyhrocené. Zajímalo mě, jak se k tomu staví běžní Ukrajinci. Dorazili jsme do Lvova, zjišťovali jsme náladu ve společnosti. Lidé nám říkali, že když se pořád posunovalo to datum, kdy měla začít válka, tak už málokdo věřil, že potom skutečně přijde. Ten strach postupně slábl a válka nepřicházela. No a 24. února ta válka začala, což já jsem třeba do teď nepochopila.

Jaké bylo to čtvrteční ráno, kdy invaze vypukla?
To ráno nám volali z redakce. Tehdy už jsme byli docela vyšťavení, protože jsme pořád jezdili, makali jsme o sto šest. Informace o tom, že začala válka pro mě byla šokující. Ještě večer předtím jsme dělali vstup před katedrálou v Charkově, kde normálně seděli lidi, jedli, popíjeli, poslouchali hudbu. No a ráno jsme se jeli podívat znovu na to náměstí. Z redakce se mě ptali, jestli už je cítit, že začala válka. Dívala jsem se kolem sebe, lidi chodili normálním krokem, nikdo nikam nepospíchal, a tak jsem si jen říkala, jestli oni vůbec vědí, že ta Putinova operace začala, že ty tanky už jsou za hranicemi.

Kdy jste pocítili, že válka začala?
Všichni si myslí, že když začne válka, všechno přestane fungovat a je to jako v nějakém hollywoodském filmu. Válka je velmi pozvolná. Viděli jsme přípravy, začaly jezdit kolony vojenských aut.

„My jsme chtěli vysílat živě, protože v dnešní době je spousta lidí, kteří budou tvrdit, že záběry jsou nějak sestříhané“

Rozhodovali jste se v tu chvíli, jestli odjedete, nebo zůstanete?
Ani si nepamatuju, že bychom se o tom bavili. Myslím, že já i kameraman jsme si řekli, že v Charkově zůstaneme. My jsme původně měli úplně jiné plány, měli jsme jet do Kramatorsku v Donbasu, kde jsme se měli dostat do zákopů mezi separatisty, ale k tomu nedošlo. Rozhodli jsme se zůstat, ale ani jsme se nebavili o tom, že bychom měli odjíždět. Strhlo nás to, z lidí jsme měli pocit, že nás potřebovali. To už nebyla novinařina, to už bylo spíš jako nějaké poslání. Měla jsem pocit, že to musíme dělat, že o tom musíme reportovat, protože kdo jiný než my?

Jak na vás reagovali?
Strašně dobře. Já mluvím rusky, nemluvím ukrajinsky, ale ani tak mi to nikdy nikdo nevytknul. Pomáhali nám s ubytováním, s jídlem, s dieslem. Pořád dokola opakovali, že nám všechno zařídí, jen ať zůstaneme. V Poltavě nám udělali polepy na auto. My jsme jeli autem označeným CNN Prima News a nápisem TV, ale nápis PRESS, který působí víc mezinárodně, nám vyrobili až tam. To zázemí, které jsme měli, bylo skvělé. Když jsme přijeli do Charkova ještě před válkou, tak jsme byli v hotelu v centru města. Hotel, ve kterém jsme bydleli, má skvělou lokaci. Sice je v centru, ale kolem něj nejsou žádné strategické budovy, na které zezačátku Rusové útočili.

Jak probíhaly vaše vstupy do vysílání?
Jsme televize. Musíme vysílat živě a my jsme chtěli vysílat živě, protože v dnešní době je spousta lidí, kteří budou tvrdit, že záběry jsou nějak sestříhané, i když to není pravda. Přijeli jsme na místo, vstoupili jsme živě, ani jsem se pořádně nemohla rozhlédnout, protože kvůli bezpečnosti jsme se na tom místě nemohli zdržovat déle než třeba dvacet minut. Takže jsme odjeli živák a vraceli jsme se zpátky.

Spali jste?
Spali jsme, ale málo. Nemohli jsme něco prospat, ale spát jsme museli. Oni si na tom hotelu sami rozdělili hlídky a když jsme chtěli pomoct, tak nám řekli, ať jdeme spát, že máme důležitou práci a budeme muset být bdělí v terénu.

„Já jsem nemohla ani nic jiného dělat, i když si pořád pamatuju ten pach, ten sladký pach...“

Dokážete říct, co byl pro vás ten nejtěžší moment z celého vašeho působení na Ukrajině?
To se mě ptá hodně lidí. Celý ten Charkov byl těžký, každý den se to měnilo a válka byla blízko. Jeden celý den jsme seděli jen v hotelu, protože venku probíhaly městské boje. Z pracovního hlediska byl nejtěžší moment tohle, že jsem nemohla jít ven dělat svou práci. Ale moment, kdy jsem si uvědomila, že situace je fakt vážná, nastal, když jsem viděla mrtvé ruské vojáky, o jejichž těla se vůbec nikdo nestaral. To jsem byla v šoku, ale tím, že jsme natáčeli, tak jsem si nemohla dovolit být v šoku. Kolegové mi pak říkali, že jsem působila strašně v klidu, ale já jsem nemohla ani nic jiného dělat, i když si pořád pamatuju ten pach, ten sladký pach. To ve vás zůstane. Je to válka, válka je hnus. Takové věci se tam prostě dějí.

Jak se k vaší práci na Ukrajině stavěli vaši rodiče?
Pořád mi volali. Za boha jsem jim nemohla vysvětlit, že jsme v bezpečí a mám to pod kontrolou, protože oni to viděli úplně jinak. Pořád mi volali. Volali mi do živých vstupů, takže mi pořád pípal telefon. To, jak se o mě báli, mě hrozně zatěžovalo, protože jsem myslela nejen na to, že musím dělat svou práci, ale taky na to, že někoho trápím, což je strašný pocit.

Myslíte si, že se dá v jistém smyslu říct, že vám válka udělala kariéru?
Mnohem radši bych se vrátila zpátky, aniž by Putin spustil válku a já o ní musela informovat. Vždycky jsem chtěla mít respekt, ale nepotřebuju mít respekt za cenu války, Spíš se teď bojím toho, že udělám nějakou chybu a všechna ta práce, kterou jsem udělala na Ukrajině, přijde vniveč. Upřímně bych teď nejradši všeho nechala a odjela na dovolenou, ale já prostě nemůžu. Mám povinnosti stejně jako ti, co tam zůstali. Kariéra je fajn, ale za tuhle cenu? To fakt ne.

Proč jste se rozhodli odjet?
Redakce nám dala volnou ruku. Z Charkova jsme odjížděli kvůli technickým problémům, protože jsme nemohli vysílat živě, což jsme chtěli dělat. Odjeli jsme taky proto, že už jsme byli unavení a prostě by nešlo si odpočinou pár dní někde na Ukrajině. Pro každého novináře je velmi důležitý odstup, který už jsme za tu dobu skoro neměli, tak jsme si řekli, že si ho znovu musíme vytvořit.

„...jedenáctiletá Anička mi namalovala obrázek s nápisem Darja hrdinka“

Jak se k vám chovali kolegové a známí po návratu?
Když se vracíte z takového prostředí, jste neustále v takovém kontrolním módu, jestli je všechno v pořádku. Všichni kolem vás začínají brečet, tak si říkáte, proč brečí. Návrat je hodně tvrdý. Jsem zvyklá na něco jiného, prožila jsem válku, vím, jak probíhala. Ti lidé to nevědí, vidí to jinak. Vidí nás jako nějaké hrdiny, kteří se vrátili z války. Je tam střet vnímání, což mi vysvětlovali i psychologové, ale časem se to začalo uklidňovat. Pomalu se začínám zase rozkoukávat, ale mám pořád pocit, že lidi kolem mě pořád našlapují opatrně.

Jak pomáhá psycholog?
Bavila jsem se s jednou vojenskou psycholožkou, která mi vysvětlila moje pocity a to, proč to tak vnímám teď. To mi pomohlo, ale myslím, že jsem relativně v pohodě. Někdo by si mohl myslet, že jsem dost veselá na to, že jsem se teď vrátila z války. Ale já si s lidmi na Ukrajině volám každý den a oni mi říkají, že až se oni přestanou smát, tak teprve bude něco špatně. Oni se drží nad vodou, ale ve chvíli, kdy člověk propadne depresi, tak ztratí naději a beznaděj je krok k záhubě. Lidé tam teď doufají, že bude mír. Nechci válku zlehčovat, ale člověk se musí vyburcovat k tomu, aby nepropadal depresi. Jasně, že mám taky chvíle, kdy jen ležím a mám výčitky, že já jsem tady a oni jsou tam, ale je potřeba si hlídat, aby vás ten pocit nepohltil.

Jaké zprávy vám chodily nebo chodí na Instagramu?
Strašně krásný. Po večerech jsem si je pročítala a to je povzbuzující. Psali nám z redakce, že máme obrovskou podporu. Ale je to zvláštní. Já jsem tam a dělám pořád jen svou práci a najednou mě za ni lidi obdivují. Strašně mě potěšilo, že jedenáctiletá Anička mi namalovala obrázek s nápisem Darja hrdinka. Možná ještě víc mě potěšila její maminka, která mi pak napsala, že ona může díky mně mluvit mnohem lépe se svou dcerou o tom, co se ve válce děje. V tomhle bych moc ráda pokračovala. Třeba tím, že bych jezdila do škol, protože sama mám tu zkušenost z dětství.

Jaký je plán? Vrátíte se?
Chtěli bychom se vrátit. Můj vztah k tomu se pomalu mění, protože tam si neuvědomujete ta rizika tolik. Samozřejmě řešíte bezpečnost, ale prostě jedete na sto nebo dvě stě procent. Teď mám mnohem větší strach se vrátit. Ale myslím, že kdybych byla tam, tak bych chápala, že to funguje jinak. Teď jsou informace o novinářích, kteří mají být chráněni mezinárodním právem a přesto v té válce umřeli.

Dokážete si představit, že budete dělat tu stejnou práci v zahraniční redakci CNN Prima News, kterou jste dělala před Ukrajinou?
Moc ne. Televize by měla brát velký ohled na to, aby posílala své lidi do terénu, zahraniční zpravodaje do zahraničí, protože to je úplně jiné, než když pracujete v redakci a přepisujete agenturní texty nebo děláte analýzy. Taková práce je strašně stereotypní, což mě vždycky ubíjelo. Výjezdy pro mě znamenaly to, že něco zažiju a budu s lidmi mluvit bezprostředně. Takže doufám, že bude víc výjezdů.