pátek 14. května 2021 Bonifác

Městská policie by zasloužila lepší promo, lidé nás berou jako botičkáře, říká strážník, který se učí od amerických kolegů

Zářným příkladem toho, jak může vypadat člověk, pro kterého je práce zároveň koníčkem, je pražský strážník Petr Reif. Ten už dvacet let slouží v centru metropole a stále ke své práci přistupuje jako k poslání. Sbírat zkušenosti a zdokonalovat se létá až „za velkou louži“, kde vyráží do terénu s americkými policisty. Pokud vám obličej dvaačtyřicetiletého rodáka z Boskovic přijde povědomý, dost možná jste ho zahlédli na televizní obrazovce. Reif totiž ve volnu vystupuje jako příležitostný herec v pořadech, kde často ztvárňuje strážce zákona. V rozsáhlém rozhovoru ho teď vyzpovídala Drbna.

U bezpečnostních složek jste nějakých dvacet let. Dá se říct, že to byla nějak ambice už od dětství?
To určitě ne. Vždycky jsem chtěl být pilotem dopravního letadla Concorde, ale to nějak nevyšlo. Pak jsem chtěl jít k policii do Brna, ale jelikož se tam zrovna nebralo, tak jsem zkusil Prahu. A tam to klaplo.

Za ty dvě desítky let u pražské městské policie můžete srovnávat. Jak se za ty roky proměnila služba strážníků?
To je dobrá otázka. Řada věcí se zdokonaluje. Nutno také dodat, že platové podmínky a benefity nejsou špatné. Není tajemstvím, že jsme lépe hodnoceni než kolegové u státní policie. Postupem času ale zjišťuji, že profesionalita kolem odbornosti není na takové úrovni, na které by měla být.

Nějakou podobnou odpověď jsem čekal. Kritickými názory se v rozhovorech netajíte. Jak se k takovému „střílení do vlastních řad“ staví vedení městské policie? Neříkají vám, ať se krotíte?
Myslím si, že neříkám nic špatného proti městské policii jako organizaci. Je to jenom o tom, že to tak cítím já. Bohužel s tím ze své pozice nic neudělám. Otevřeně ale přiznávám, že bych rád některé věci změnil.

Můžete uvést příklad?
Ano. Jak víte, jezdím se do USA sebevzdělávat. Takovou možnost nemělo moc lidí. Dobře, někdo tam byl jednou. Já tam ale jezdím nějakých deset let. Bohužel jsem zjistil, že u nás v práci je to úplně jedno. Mrzí mě to. Myslím si, že pokud má firma nějakého kvalifikovaného pracovníka, měla by si ho cenit a zároveň by ho měla vytěžit. Minimálně to druhé se u nás ale neděje.

Nemůže být právě tenhle přístup tím „kamenem úrazu“, proč se nedaří nabírat nové strážníky napříč celou republikou?
To si nemyslím. Ono se jich hlásí dost, ale neudělají psychické nebo fyzické testy. Což se divím. Těch mladých sportovců je asi čím dál méně. Sám jsem viděl pár uchazečů a někteří neudělají ani deset kliků. To je strašný.

Druhou rovinou je to, jak vidí široká společnost městskou policii. Lidé si pamatují jen to, že dávají botičky a buzerují.

Myslíte si, že náhled veřejnosti na městskou policii je způsoben jen tím, že „rozdávají botičky“?
Povím vám to takhle. Městská policie vznikla prvotně kvůli dohlížení na veřejný pořádek, druhotnou věcí je dohled nad dopravou. To, že k tomu sklouzly také botičky a odtahy, je prostě nutnost. Lidé by si parkovali, kde by chtěli. Já si ze své zkušenosti nevybavuji, že by v Americe nechávalo tolik lidí auto v zákazu zastavení, jako tady. Přijde mi, že v Čechách lidé berou žlutou čáru jako nějakou špínu na silnici, a ne jako značení, kterým se mají řídit. Zaručuji vám, že kdyby na dodržování těchto věcí dohlížela státní policie, veřejnost bude mít stejný pohled na ni. Absurdní je, že lidé nadávají na „měšťáky“ a přitom je volají. A důvod je jednoduchý. Tady v Praze, a nejen tam, přijedou často mnohem dříve než státní policie.

Byl někdy moment, kdy jste s tím chtěl seknout a změnit práci?
Ano, několikrát jsem si řekl, že se z té Ameriky nevrátím. Pořád je to ale práce, která mi dává smysl a naplňuje mě. Stále ale člověk přichází na věci, které ho trošku demotivují. Proto jsem se v minulost ucházel o zástupce směny, abych s tím něco udělal. To mi ale bylo zamítnuto.

A povím vám jeden reálný příklad, co jsem skutečně zažil a doopravdy mě demotivoval. Zachraňovali jsme před lety kluka, který chtěl skočit pod vlak na hlavním nádraží. Zachránili jsme ho, ale vzápětí jsem dostal pokáráno, že jsem v ten moment měl stát na Václaváku na kontrolním místě. Místo poděkování tedy přišel opak. Nikdo mi ani neřekl, že jsem předvedl dobrou práci. To by přeci měla být samozřejmost, kterou dáte dotyčnému najevo, že to dělá tak, jak se má. Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem si doma po šichtě dal dva panáky. A to skoro nepiju.

Sloužíte v centru Prahy. Co je běžně, tedy mimo období lockdownu, největším problémem centra?
Toho je. Především samozřejmě turisté, kteří se chovají tak, jak by si doma nedovolili. Tomu taky napomáhá to, že tady je pivo dvakrát třikrát levnější než u nich. Nějak neřeší, co tu vyvádí. Dneska se totiž opijí v Dlouhé ulici a zítra letí domů.

Nechtěně jste se stal součástí také jednoho videa, které koluje několik let po internetu. Jmenuje se „Brutální zásah městské policie v Praze“ a za čtyři roky nabralo skoro milion shlédnutí. Jak s odstupem času na celou událost nahlížíte? Byl zákrok vašich kolegů adekvátní?
Vždycky a všude jsem říkal, že za sebe bych událost řešil jinak než moji kolegové. Pokud člověk páchá přestupek a má údajně na telefonu partnerku, která je těhotná a v kočárku má další dítě, volá příteli, že má bolesti, tak bych společně s ním na ni počkal a pokud by to tak bylo, zavolali bychom záchranku a bylo by po problému. Pokud by lhal, dostal by pokutu při horní hranici. To se tady nestalo. Kolegům šlo jen o to, aby jim dal doklady. I kvůli tomu se celá situace vyhrotila.

Když jsme přijeli na místo, považoval jsem za dobré udělat to, co nikdo neudělal. Postaral jsem se o tu jeho ženu, která tam byla s malým dítětem. Proto jsem byl při celém zásahu víceméně nezúčastněnou osobou.

Řekl jste poté svým kolegům, co si o jejich zákroku myslíte?
Nemá to cenu. Někteří kolegové u městské i státní policie si jednoduše myslí, že jim odznak dává nějakou moc a podle toho se chovají. To mi hodně vadí. Takových je naštěstí jen malé procento. Většina strážníků a policistů bere svou práci jako poslání.

Když už jsme u videí na internetu. Určitě jste se setkal s youtuberem Mike Pánem, který svou tvorbu staví na provokaci strážníků. Jaký na něj máte názor?
Sám jsem se s ním potkal poprvé úplně v jeho začátcích. S mým dlouholetým parťákem jsme s ním měli co dočinění ohledně špatného parkování. Tak nějak jsme si to na místě vysvětlili a tím to skončilo.

Za sebe můžu říct, že s jeho tvorbou nesouhlasím. Na druhou stranu nastavuje zrcadlo, jaké zákony nám tady politici vymysleli. Ovšem ukazuje to špatným způsobem, když si z policistů a strážníků dělá srandu. Je potřeba si uvědomit, že bychom se bez obou složek neobešli. Každý je někdy potřebuje.

Já osobně s ním problémy nemám. Je to možná tím, že si vybírá kolegy, kteří ho nedokážou konfrontovat. Jednoduše si vybírá „slabé kusy“. Já bych k některým situacím nejspíš přistupoval jinak než kolegové.

Do doby, než mu byl zablokován youtubový kanál, byla jeho videa poměrně fenoménem mezi teenagery. Setkával jste se s tím, že by ho napodobovali?
Ano, hlavně v době, kdy více tvořil videa. Dokonce mi někdo psal i na mém soukromém instagramovém profilu, že mě přijede vyškolit, když bude jezdit s modrým majákem po Václaváku. Tak jsem mu napsal, ať samozřejmě přijede a dá mi vědět dopředu, abych byl zrovna v práci. Potom porovnáme, kdo koho vyškolil.

Nemrzí vás trochu, že kdokoliv může nahrát na internet video z vašeho zákroku a vy sám musíte spoléhat na to, že se výsledkem vaší práce pochlubí tiskové oddělení?
To je kapitola sama pro sebe. Mrzí. Video z kamery umístěné na uniformě sám zveřejnit nemohu. Státní policie se umí pochlubit tím, co se jim povedlo, lépe než strážníci. Lidé neustále vidí honičky, různé záchrany životů a podobně. Když se podíváte na web městské policie, najdete tam záchranu labutě nebo uhašení hořícího kontejneru. Bohužel to já neovlivním. Do práce mluvčího nevidím a nevím, jaké má pokyny. To, že chybí lepší promo naší práce, je ale realita.

Pojďme k vašim výletům do Ameriky. Co byste rád přenesl do Česka z výkonu služby vašich amerických kolegů?
Minimálně se mi líbí, jaké úcty veřejnosti se pyšní. To je ale dané mentalitou. Nesrovnatelný je ale také výcvik, který mají. Tam policejní akademie produkuje mnohem lépe přípravné policisty. Nováčci tam mají mnohem větší odbornou znalost, mnohem lépe ví, co je čeká na té ulici. U nás je to pro ně obrovský šok, nečekají tak velký rozdíl mezi tím, co vidí při přípravě a co potom ve službě.

Jelikož jste v Americe jako doma a znáte se s místními policisty, řekněte mi, jak sám nahlížíte na aktuální kauzu týkající se úmrtí George Floyda, který zemřel po zákroku amerických policistů.
Do jisté míry byl zákrok v pořádku. To, že někoho zakleknete, je normální věc. Dělá se to, pokud je člověk agresivní, zfetovaný nebo opilý. Třeba takový dealer drog se s vámi bude prát zuby nehty, jde mu jen o svobodu. V mezích zákona tak musíte udělat všechno, co jde. Proto se používá i zakleknutí. V moment, když už ale útočník není hrozbou, skončíte. To, že někdo na někom klečí sedm nebo osm minut, je fakt šílený přestřel přes všechny čáry. Do toho zakleknutí šlo o profesionální zákrok po všech stránkách.

Jak velké téma to bylo mezi vašimi americkými kolegy?
V té době to bylo velké téma. Řešili především demonstrace. A také to, že lidé nedemonstrovali kvůli tomu, že někdo někoho zaklekl, ale kvůli tomu, aby mohli rabovat a schovávali to za demonstrace. Co má demonstrace za práva Afroameričanů společného s tím, že vyberete obchod a pak ho vypálíte?

Když už jsme se přesunuli k USA, řekněte mi, jak se dostane městský strážník z Prahy k tomu, že naváže tak úzký vztah s americkými policisty?
Rozdělil bych to na dvě části. Nejprve k té první. Kdysi dávno, řekněme třeba před patnácti lety, jsem si na Googlu našel mapu Ameriky, tu jsem si přiblížil, našel jsem si město, to jsem si opět přiblížil a tam jsem hledal policejní služebny. Když si to člověk rozklikl, vždycky tam byl její profil a kontakt. A tak jsem je obepsal. Napsal jsem vždy, že jsem policista z Čech, přidal jsem fotku a k tomu jsem je požádal, jestli nevyměníme nášivku. To je mimochodem takové moje hobby. Když jedu na dovolenou, vždycky beru s sebou policejní nášivky, které vyměňuji s místními kolegy. Ale zpátky k těm začátkům s USA. Psal jsem třeba do Las Vegas, do deseti minut mi odpověděli a poslali mi nášivku a tričko. Pak jsem si psal asi pět let s jedním policistou kousek od San Francisca. Posílali jsme si dárky, vyměňovali zkušenosti a podobně.

Při první cestě do Ameriky jsem mu po letech dopisování napsal, že jsem v USA. Byl to šéf SWAT týmu a sniper. K mému překvapení mi napsal, že zítra za mnou přijede na motel. A to se taky stalo. Měl jsem z toho obrovskou radost. Hodně dlouho jsme seděli a povídali si. A tím to všechno začalo. Nabídl mi, ať se přijedu podívat na stanici. Já v té době neměl v Americe půjčené žádné auto, tak mi hned zařídil odvoz, a to ne ledajaký. Tušil jsem, že přijede asi nějaké policejní auto, ale ne velký SWAT truck, který používají při zásazích.

A teď druhá část. Při mé první cestě jsme se s bývalou partnerkou procházeli po Los Angeles a čirou náhodou jsme se objevili před místní policejní stanicí. To slovo čirou berte s nadsázkou, protože jsme vždycky moc dobře věděl, kde se v okolí nachází policejní stanice a podle toho jsem plánoval také své cesty. Což později pochopila, když už jsme každý den byli na nějaké stanici.

Pamatuji si to hodně živě. Šli jsme od garáží, kde byl zaparkovaný policejní SWAT truck a další technika. Poprosil jsem nějakého policistu, co tam byl, jestli si to můžu vyfotit pro kolegy v Česku. S tím neměl absolutně problém. Zeptal jsem se ho, jestli vyměníme nášivku. Odkázal mě na kolegu, kterého jsem si nechal vyvolat na recepci. Později jsem si říkal, jak trapně to celé muselo působit. Ten jeho kolega vážně přišel a provedl nás celou budovou. Ukázal nám, kde jsou psovodi, kde je kriminálka, zbrojní sklad… Asi na něho zapůsobilo to, že jsem také policista. A podle všeho byl do své práce stejně zapálený jako já. Vážně jsem si ale připadal trapně, když mě tam prováděl jako nějakou delegaci a přitom jsem za nim pobíhal v šortkách, tílku a s batohem na zádech. Na konci prohlídky stanice mi jeho kolegové řekli, že až příště přijedu, tak že můžu s nimi vyrazit do akce v jejich služebním autě.

Po dalším roce, co jsme si psali, mi poslali formulář na vyplnění a žádost o nějaké dokumenty, které potřebovali k tomu, abych s nimi mohl do terénu. To se poslalo na Interpol, kde jim potvrdili, že skutečně sloužím v Praze. Všechno bylo kompletně naplánované. Ptali se například na to, jestli chci sloužit denní nebo noční. Já jim odpověděl, že s nimi chci být v terénu furt, odpočívat můžu přeci doma. Tahle možnost se jen tak nemusí opakovat.

Každou další návštěvou USA se mi otevíraly nové a nové dveře. Shrnu to takhle. Ten policista, o kterém jsem mluvil v úvodu celého toho příběhu, byl zároveň mým hostitelem. Bydlel jsem u něho. Jednoho dne, kdy jsme neměli žádné plány, mi nabídl, jestli se nepojedeme podívat na bombaře, koňaře a podobně. Přijeli jsme například na základnu vrtulníků a tam mi nabídli, jestli se další den nechci proletět nad Los Angeles. Jiný den jsme takhle zajeli za dálniční hlídkou, kde mi nabídli, abych při další návštěvě jezdil s nimi. A takhle bych mohl pokračovat.

Kolikrát jste vlastně letěl za americkými policisty?
Devětkrát nebo desetkrát. Vždycky s nimi trávím dva týdny až měsíc.

Jak se vám po těch všech zážitcích vrací do Česka?
Hrozně. Pokaždé si říkám, že jsem vůl. Upřímně, žiju si tam vždycky těch pár týdnů svůj americký sen.

Kdybyste se rozhodl v USA zůstat, co byste musel udělat pro to, abyste mohl sloužit u místní policie?
Musel bych získat občanství. Samozřejmě, že jsem o tom několikrát přemýšlel. Mám tady ale práci, rodinu, auto a toho všeho bych se musel vzdát. Proto jsem si řekl, že bude lepší létat tam „jen“ na výlety.

Co berete z těch všech výletů jako největší zážitek?
Jeden z nich je určitě let vrtulníkem nad Los Angeles při skutečném zásahu a pak také ostrá akce s psovody. Tyhle všechny věci člověk zná z filmů nebo dokumentů a najednou to zažívá. Jsou to momenty, ze kterých má člověk husí kůži.

Mluvíte o tom s takovým zápalem. Jak na vaše vyprávění reagují kolegové, kterým se určitě po návratu pochlubíte?
No, víceméně nijak. Ne všichni jsou takoví srdcaři. Některé to zajímá, jiné méně.

Dovezl jste někdy na oplátku americké kolegy k nám, abyste jim ukázal, jak to funguje tady?
Samozřejmě. Jeden tu už byl, další dorazí v červenci. Do Česka zatím přiletěl kolega z dálniční hlídky, kterému jsem dal šanci vidět zásahovou jednotku, operační středisko a cizineckou policii. Pak si dal jednu noční společně s hlídkou v Praze, kde to bylo zakončeno zadržením dvou drogových dealerů.

A víte, z čeho byl totálně paf? Z prostor místního oddělení Bartolomějská. Jelikož jeho služebna je moderní, tohle na něho působilo jako nějaké retro.

Na co se vás vlastně nejčastěji američtí policisté ptají?
Na to, co řešíme za problémy a celkově, jak to u nás funguje. A vlastně taky na to, kde Česko leží.

Není tajemstvím, že jste poměrně vytížený jako příležitostný herec v různých filmech a seriálech. Máte vůbec spočítané, v čem všem jste se objevil?
Spočítané to nemám. Ve zkratce můžu říct, že jsem měl menší role v Ulici, Ordinaci, Specialistech, Bastardech 3 a také hraji v Policie v akci.

Pojďme se zastavit u pořadu Policie v akci. Poznávají vás lidé na ulici?
Ano, je to překvapivé, ale setkávám se s tím často. Dokonce mě i poznávají po hlase. Čas od času dám nějakou fotku nebo podpis.

Jaký je váš názor na samotný koncept pořadu? Státní policie se od začátku od postupů herců před kamerami distancovala.
Ono to mělo být od začátku trošku jiné, poté to sklouzlo k tomuhle formátu. Na jednu stranu si myslím, že by to mohla být dobrá ukázka práce policie. Na druhou stranu ta forma není vždy úplně šťastná. To, že se od toho policie distancovala, není vůbec překvapivé. Ale je to jako v reálu. Někteří policisté ve službě také nedělají policii zrovna dobré jméno. A tak je to i v tomhle pořadu.

Jak jste se k natáčení dostal?
Na rovinu říkám, že vůbec nevím. Lidé se na to často ptají a já jim nedokážu odpovědět. Nedávno jsem našel nějakou fotku z roku 2014, kdy jsem se účastnil natáčení Ordinace. To je jedna z prvních rolí, co si vybavuji. Tam jsem hrál nejprve záchranáře a poté policistu.

Takže většina vašich rolí se točí kolem bezpečnostních složek?
Ano, ale teď udělám výjimku. V právě natáčených Bastardech 4 budu na druhé straně barikády. Víc prozrazovat nebudu.

Vím, že se ale účastníte více natáčení. Jak to jde kombinovat. Práce, natáčení, Amerika a další koníčky?
Strašně špatně. Do toho se snažím věnovat přítelkyni a psovi. Někdy natáčíme, pak jedu rovnou na noční a pak zas natáčet. Určitě tím občas rodina trpí.


Další videa a fotky z návštěv USA naleznete na youtubovém kanále Petra Reifa a také na jeho Instagramu pod nickem maniac_cop.

Ohodnoť článek

Autoři | Foto Jan Faltus, archiv Petra Reifa, TV Nova

Štítky Praha, Petr Reif, USA, policie, městská policie, Policie v akci

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.