Již 80 let vytváří škrábáním unikátní kraslice. Záleží na zručnosti a trpělivosti, říká Marie Jakubíčková

Paní Jakubíčkové je přes osmdesát let, nejčastěji jí dělají radost vnoučata nebo moravská dechovka. Jakmile se ale blíží čas Velikonoc, jdou všechny koníčky stranou. Do ruky vezme více než sto let staré pilníčky po babičce a pustí se do škrábání vajíček.

Kraslice barví zpravidla černou nebo fialovou barvou, jež je typická pro Vacenovice. Nejčastěji na malovaném vajíčku ze zhruba dvoutisícové obce najdou lidé přání a květiny. Jde například o kopretiny, tulipány nebo růžičky, které rostou v blízkém okolí. 

„Nejdůležitější jsou kvalitní pilníky s tvrdým kovem, musí se proto pravidelně brousit. Vyfouknuté vajíčko dám na den odmastit, jinak nechytne barvu. Dříve jsem si míchala vlastní barvu, dnes to barvím tuší. Používám dva druhy. Kolikrát je potřeba to natřít, protože skořápka se ne vždy chytí. Pak už záleží hlavně na zručnosti a trpělivosti,“ popisuje ověřený recept na nejhezčí kraslice vacenovická maléřka.

Tři generace maléřek

I když Jakubíčková zdobí vajíčka téměř osm desítek let, ze svého umu nic neztratila. Stále precizní a trpělivou prací zkrášluje husí, slepičí a v poslední době také pštrosí vajíčka. Obvykle má za dvě hodiny hotovo. 

Ačkoli techniku škrábání perfektně ovládá a za své výtvory získala mnohá ocenění na výstavách, dlouho dobu si k řemeslu hledala cestu. Jako malé holce se jí totiž vůbec do zdobení nechtělo. Oba její učitelé – maminka a babička, které už tehdy patřily ke znamenitým vacenovickým malérečkám, ale o žádných ústupcích nechtěly ani slyšet. 

„Já se na Velikonoce nikdy jako holka netěšila. Chtěla jsem lítat s ostatními dětmi po venku, místo toho jsem seděla doma a škrábala vajca. Co já se kvůli tomu taky nařvala a nanadávala. Trénovala jsem na syrových vajíčkách, která mi praskala a byly s tím jen samé potíže. Nebylo možné ale, abych neposlechla maminku s babičkou. Teprve jako starší mě to začalo bavit a jsem za to ráda. Včil si k vajíčkům sedám místo křížovky,“ líčí vacenovická mistryně, která celý život pracovala v čokoládovně v Rohatci na Hodonínsku, kde zdobila například figurky mikulášů.

Později musela tradici „bránit“ i před manželem, který ne vždy nacházel pro zálibu své ženy pochopení. Zvláště v případech, kdy se naštval. „Když se vztekl, nadával mi, že jenom sedím na vajcách. No a ono mi to zůstalo dodnes,“ směje se důchodkyně.

Co nepatří na vejce

Umění škrábání je v posledních letech stále více vzácné. Aby tradice maléřek kraslic zcela nevymizela, předává Jakubíčková rady dětem z obce i širokého okolí. Do učení chodí k mistryni děvčata i chlapci. Jako mentorka dbá především na to, aby nástupci pracovali pečlivě a udržovali tradici. Zvláště si potrpí na černou a fialovou barvu vajec, byť i ona občas zvolí červenou, aby potěšila vnoučata. Žádné jiné zbarvení ovšem nepřipadá v úvahu i z toho důvodu, že hůře vyniknou ornamenty.

U Jakubíčkové nepochodí zájemci, kteří při malovaní nedbají na místní obyčeje. O tom se kdysi přesvědčil jeden z tehdejších představitelů z nedaleké obce. Vacenovickou umělkyni oslovil, aby přidala malbu na obrovské sádrové vejce, které mělo symbolizovat charakteristiky okolních vesnic. Jenže u paní Jakubíčkové narazil. 

„Tož tam byly nakreslené takové hovadiny, co vůbec na velikonoční vajíčko nepatří. Koně, slon a další nevkusné nesmysly. Řekla jsem, ať to okamžitě zruší, že toto se lidem nemá dělat. Pán se vztek a muselo se to přepracovat. Každá vesnice nakonec měla na vajíčku své pole a dodnes se vystavuje,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na příhodu.

Smutné svátky

Letošní i předchozí oslavy velikonočních svátků budou nejen ve Vacenovicích jiné. Důvodem je pandemie covid-19 a vládní protiepidemická opatření. Odpadá například obvyklá „šlahačka“ nebo návštěvy příbuzných.

Kvůli obavě ze šíření nemoci se dokonce zrušila pravidelná výstava, na níž se každé čtyři roky představovaly nejen malované kraslice ale i další řemeslné výtvory lidí z okolí. Akce se Jakubíčková pravidelně účastnila už desítky let a soupeřila s ostatními o titul vesnické maléřky.

„Letos je to smutné, žádné svátky se nekonají. Něco podobného jsem nikdy nezažila. Vždy se konala alespoň výstava. Byla tam mezi námi taková zdravá rivalita. Každý chtěl mít nejhezčí vajíčko, ale nedávala jsem to najevo. My z Vacenovic jsme vždy říkali, že musíme ustoupit, aby se ocenili druzí,“ vypráví Jakubíčková.