Vzpomínám si na jednu moji skvělou profesorku, která strávila kus svého života na cestách s manželem diplomatem a tak poznala spoustu rozličných kultur a hlavně lidí. A tahle moje milá profesorka, ze které se postupně stala také jedna z přítelkyň, byť má dceru stejného věku, jako jsem já, vždycky s cigaretou ve své pěstěné ruce prohlašovala, že otročení v kuchyni není nic pro ni. A potom strávila týden na jižní Moravě ve společnosti mé maminky. V kuchyni plné zavařovacích sklenic, domů si vezla spousty marmelád a kdoví, čeho všeho.

Když jsem se rozhodovala, kde dnes poobědvám, řekla jsem si, že jsem dlouho nebyla na náměstí, v Radniční restauraci. Můj kolega dodává, že tam nabízí k meníčku i dezerty, na to já slyším, tak je rozhodnuto. Horší bude vybrat si, co dnes zvolím, jejich dnešní celá nabídka totiž vypadá skvěle.