Po dni „volna“ (čtěte aklimatizace) je čas putovat dál. Dál nahoru. Jakmile vystoupáte „pár“ schodů nad Namche Bazaar, tak jdete téměř po rovince. Rovinka znamená v případě Nepálu nejméně lehce dolů, pár schodů nahoru nebo strmě do kopečka. A tak dokola. Cesta je táhlá a přetínají jí dvě stúpy, od kterých jde krásně vidět na dohlížející Everest.

Celou dobu máte v hlavě, že půjdete něco málo mezi pěti až sedmi kilometry. Jen s posledním stoupáním dosahujícím šest set výškových metrů. Na konci Monjo tedy projdete kolem vojenského checkpointu a projdete branou do národního parku Solokhumbu. A jako první sejdete dlouhé schody dolů k řece. Stále s myšlenkou, že potřebujete dnes jít nahoru. Jakákoliv cesta dolů znamená „o to víc nahoru“.

Káthmándú, hlavní město Nepálu, je populačně velké jako Praha. Takže nebyl problém najít jiný hotel. Potřebovala jsem jen někde nechat cestovní tašku po dobu večeře a na pár hodin si lehnout. Hned po půlnoci jsme totiž vyrážela místním minivanem na další letiště Ramechhap. Vnitrostátní lety do Lukly jsou odkloněné v hlavních trekařských sezónách na letiště Ramechhap. Mezinárodní letiště v Káthmándú Tribhuvan má co dělat, aby odbavilo mezinárodní lety.

Při jedné procházce v lese se psy jsem se zúčastnila debaty. Anička, která věděla, kam cestuji, potkala známou a ptala se: „Neuvěříš, kam jede?!“ Známá netušila, tak si nechala otázku zodpovědět. „Do Nepálu! No, není blbá?“, reagovala Anička. Dočkala se jen rozpačitého úsměvu a odpovědi „Vždyť je mladá, jen ať jede a užije si!“ S tím se Anička nesmířila a pokračovala: „A víš s kým jede? Sama!“ Na to už přišla odpovídající reakce: „No to je blbá!“