Jihlava si připomněla padesát let od sebeupálení Evžena Plocka. Rodina nikdy nepochybovala o motivech jeho činu
Desítky lidí si na Masarykově náměstí v Jihlavě připomněly odkaz Evžena Plocka, který se 4. dubna 1969 upálil na protest proti nastupující normalizaci. V nemocnici umíral do 9. dubna. V závěru dnešní pietní vzpomínky v gotickém sále radnice položili účastníci květiny k pamětní desce na náměstí, kde se tragický čin odehrál. Podle Plockova vnuka Aleše se rodiny dotklo, že někteří lidé jeho motivy zpochybnili.
„Mohu říci, že jsme nikdy nepochybovali o motivech demonstrativního činu, i když to mělo tragický dopad na naši rodinu,“ řekl Aleš Plocek. Uvedl, že okolnosti jednání svého dědečka prozkoumal a shromáždil řadu svědectví. Případem se s dalšími institucemi zabývalo i ministerstvo obrany. „Jejich stanovisko je zcela jasné: Byl to připravený, promyšlený, politicky motivovaný čin,“ řekl Plocek. Připomněl i to, že se pohřbu Evžena Plocka, který měl podobu demonstrace, zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí.
Přítomným Plockův pohřeb připomněly snímky jihlavských fotoamatérů, viděli i dokument Příběh třetí pochodně z roku 2017, který natočil Martin Řezníček.
Vzpomínku k 50. výročí Plockova sebeupálení uspořádala radnice s občanskou iniciativou Odkaz Evžena Plocka. Iniciativa usiluje o státní vyznamenání pro Evžena Plocka. Prezident Miloš Zeman ale v lednu oznámil, že žádostem o udělení státního vyznamenání Plockovi nevyhoví. „Mohu pouze poznamenat, že v případě pana Plocka, na rozdíl od Jana Palacha, Jana Zajíce i dalších, lze s úspěchem pochybovat o jeho motivaci,“ řekl tehdy s poukazem na historické posudky, které si nechal zpracovat.
„Asi ví víc, než vím já. Já se marně snažím vžít do pocitů lidí, kteří prožili rok 68 a následně přicházející normalizaci,“ řekl se středu náměstek jihlavské primátorky Petr Laštovička (ODS) v souvislosti s vyjádřením prezidenta.
Od roku 1955 byl členem KSČ, v roce 1968 byl členem okresního výboru strany. Po srpnové okupaci byl delegátem vysočanského sjezdu KSČ, který žádal okamžité stažení cizích vojsk. Z obavy před návratem dřívějších poměrů se rozhodl pro zoufalý pokus o „probuzení“ československého lidu.
Čtvrtého dubna 1969, na Velký pátek, se Evžen Plocek stavuje cestou z práce u svých rodičů. Okolo šesté hodiny večerní vchází do průjezdu poblíž jihlavského náměstí. Nikým nerušen se polévá ředidlem a opět vychází ven mezi lidi. Vydává se směrem k budově Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Cestou odhazuje dva složené papíry s textem: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Potom se zastavuje před sídlem strany, škrtá zápalkou a okamžitě vzplane...
Tou dobou se na náměstí nachází kolotoče a lidé, kteří se dívají na hořícího Evžena Plocka, se domnívají, že se jedná o nějakou pouťovou atrakci. To, že se jedná o sebeupálení na protest proti okupaci a nastávající normalizaci, jim dochází až po chvíli a běží Plockovi na pomoc.
Evžen Plocek umírá až o pět dní později (9. dubna 1969) v jihlavské nemocnici. O jeho smrti se v tisku objevuje jen krátká zpráva na dvou řádcích. Ačkoliv jeho oběť zůstala mnohým utajena, protože přišla v době, kdy se Češi i Slováci s okupací už začínali smiřovat, podařilo se i přes mnohé překážky pracovníkům Motorpalu uspořádat veřejný pohřeb.
Evžen Plocek je považován za „třetí pochodeň“.
