V Jihlavě se zavzpomíná na Evžena Plocka. Promluví také jeho vnuk Aleš
V gotické síni jihlavské radnice proběhne pieta na počest Evžena Plocka, který se před 50 lety upálil. Vzpomínka se uskuteční 10. dubna v 15.30.
Akt proběhne pod záštitou primátorky statutárního města Jihlavy Karolíny Koubové a hejtmana Kraje Vysočina Jiřího Běhounka.
„Úvodní projev povede primátorka města společně s hejtmanem kraje, promluví také vnuk Evžena Plocka Aleš Plocek a historik Ondřej Felcman. Součástí pietní vzpomínky bude také promítání dvou historických dokumentů – Jsem pro lidskou tvář (1969) a Příběh lidské pochodně č. 3 (2017),“ doplnila Aneta Hrdličková, mluvčí jihlavské radnice.
Evžen Plocek se narodil 29. 10. 1929 v Jihlavě v katolické rodině. Po vyučení dostal práci v jihlavském Motorpalu, kde pracoval po celý život na různých místech a v různých funkcích.
Začátkem roku 1969 pochopil, že Pražské jaro definitivně skončilo a z obavy před návratem dřívějších poměrů se rozhodl pro zoufalý pokus o „probuzení“ československého lidu. 4. dubna 1969, na Velký pátek, se Evžen Plocek stavuje cestou z práce u svých rodičů. Okolo šesté hodiny vyčerní vchází do průjezdu poblíž jihlavského náměstí. Nikým nerušen se polévá ředidlem a opět vychází ven mezi lidi. Vydává se směrem k budově Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Cestou odhazuje dva složené papíry s textem: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Potom se zastavuje před sídlem strany, škrtá zápalkou a okamžitě vzplane…
Tou dobou se na náměstí nachází kolotoče a lidé, kteří se dívají na hořícího Evžena Plocka, se domnívají, že se jedná o nějakou pouťovou atrakci. To, že se jedná o sebeupálení na protest proti okupaci a nastávající normalizaci, jim dochází až po chvíli a běží Plockovi na pomoc. Evžen Plocek umírá až o pět dní později (9. dubna 1969) v jihlavské nemocnici. O jeho smrti se v tisku objevuje jen krátká zpráva na dvou řádcích. Přesto, že jeho oběť zůstala mnohým utajena, protože přišla v době, kdy se Češi i Slováci s okupací už začali smiřovat, podařilo se i přes mnohé překážky pracovníkům Motorpalu uspořádat veřejný pohřeb.
Evžen Plocek je považován za „třetí pochodeň“. Byl stejně odvážný a zemřel za svou vlast bolestivou smrtí stejně jako Jan Palach nebo Jan Zajíc, ale doposud zůstává v jejich stínu.
Začátkem roku 1969 pochopil, že Pražské jaro definitivně skončilo a z obavy před návratem dřívějších poměrů se rozhodl pro zoufalý pokus o „probuzení“ československého lidu. 4. dubna 1969, na Velký pátek, se Evžen Plocek stavuje cestou z práce u svých rodičů. Okolo šesté hodiny vyčerní vchází do průjezdu poblíž jihlavského náměstí. Nikým nerušen se polévá ředidlem a opět vychází ven mezi lidi. Vydává se směrem k budově Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Cestou odhazuje dva složené papíry s textem: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Potom se zastavuje před sídlem strany, škrtá zápalkou a okamžitě vzplane…
Tou dobou se na náměstí nachází kolotoče a lidé, kteří se dívají na hořícího Evžena Plocka, se domnívají, že se jedná o nějakou pouťovou atrakci. To, že se jedná o sebeupálení na protest proti okupaci a nastávající normalizaci, jim dochází až po chvíli a běží Plockovi na pomoc. Evžen Plocek umírá až o pět dní později (9. dubna 1969) v jihlavské nemocnici. O jeho smrti se v tisku objevuje jen krátká zpráva na dvou řádcích. Přesto, že jeho oběť zůstala mnohým utajena, protože přišla v době, kdy se Češi i Slováci s okupací už začali smiřovat, podařilo se i přes mnohé překážky pracovníkům Motorpalu uspořádat veřejný pohřeb.
Evžen Plocek je považován za „třetí pochodeň“. Byl stejně odvážný a zemřel za svou vlast bolestivou smrtí stejně jako Jan Palach nebo Jan Zajíc, ale doposud zůstává v jejich stínu.
