Kondolence přerušil covid, chce ji jedna rodina z deseti, říká jihlavský obřadník
Služby města Jihlavy řadu let zaměstnávají obřadníka, jehož tvář mnozí lidé určitě znají. Řeč je o Petru Chytilovi. Ten byl jedním z průvodců na dušičkovém setkání na jihlavském ústředním hřbitově, kam zamířily, pro organizátory velmi nečekaně, stovky zájemců.
Petr Chytil v pátek 31. října zájemce přivítal v kapli, kde probíhají smuteční obřady. Redakce Jihlavské Drbny ho po prohlídce, která trvala zhruba 20 minut, ještě krátce vyzpovídala.
Řada lidí vás zná coby obřadníka v jihlavské Kapli Nanebevstoupení Páně. Jak dlouho se této profesi věnujete?
Více než dvacet let.
To je dlouhá doba. Stále vás tato práce naplňuje?
Ano, naplňuje. A to z mnoha důvodů. Lidé se stále střídají, i když někteří jsou tu, bohužel, třeba do půl roku znova. Já mám k této profesi blízký vztah. Do kostela chodím od malička, hraji i na varhany. Je to taková klidnější práce, i když dnes je to mezi lidmi čím dál horší. Tato divná, uspěchaná doba. Nahrává k tomu, že lidé se k sobě nechovají hezky.
Máte na mysli nějakou konkrétní situaci?
Ano, třeba rodina, které zemře maminka, sem přijde na obřad, půlka sedí tady a druhá půlka stojí a nejraději by byla někde úplně jinde. Je smutné, že ani taková chvíle některé rodiny nespojí.
Zaměstnávají vás Služby města Jihlavy. Jste obřadníkem pouze tady, nebo i v krematoriu na Lesnově?
Ne, už dva roky jsem obřadníkem pouze tady v kapli.
Kolik obřadů denně tady v kapli proběhne? Dá se to nějak zobecnit?
Denně průměrně tak tři až čtyři. Jsou ale i dny, kdy není ani jeden obřad.
Jako obřadník určitě zažíváte často psychicky náročné momenty. Jak se staráte o své duševní zdraví? Kde nejčastěji nabíráte síly?
Já velmi rád vyrážím do přírody. Mojí srdeční záležitostí je Šumava, tak si úplně dokonale vyčistím hlavu. Jezdím tam už 47 let, v zimě vždy na týden, v létě na 14 dní a ještě, když je hezky a nemám zrovna v pátek nebo v pondělí obřady nebo hraní, tak šup, a už jsem tam na prodloužený víkend.
Nejen na mě, ale určitě i na řadu pozůstalých působíte vyrovnaným a klidným dojmem. Jste takový i doma, v soukromí?
To víte, taky se dokážu rozčílit (smích). A hlavně – už dva roky se nedívám na zprávy. Třeba zprávy z regionů, ty si samozřejmě přečtu, ty mě baví, ale abych si zapnul televizi, to se neděje. Ty zásadní události se ke mně ale stejně dostanou.
Všimla jsem si, že poslední roky pozůstalí po obřadu ustupují od kondolencí. Je tomu tak? Čím si to vysvětlujete?
Ano, to máte pravdu. Pozorujeme to zhruba od covidu, kdy to vlastně ani nebylo možné, kvůli blízkému kontaktu lidí. A počty na obřadech byly hodně omezené. A od té doby se tento trend drží, je to tak jeden pohřeb z deseti, kdy se kondoluje. Zbytek rodin si přeje, aby jim smuteční hosté lidé nekondolovali.
Na dnešní prohlídku hřbitova a kaple, kde pracujete, přišly stovky lidí. Takový zájem jste určitě nečekali. Jak akci hodnotíte? Budete ji opakovat?
Ten zájem mě hodně překvapil, byl neskutečný. Zkusím navrhnout, že bychom třeba do Vánoc nebo mezi svátky udělali ještě jednu prohlídku, a byla by dřív, za světla. Aby si lidé ty známé hroby mohli lépe prohlédnout.
