Dětí s psychickými problémy přibývá, řada z nich neví, jak své problémy řešit a ubližuje si
Špatná nálada, ztráta zájmu o koníčky i agresivní chování. To je jen krátký výčet dopadů, které měla pandemie na psychiku mnoha dětí po celé republice. Fenoménem posledních let je sebepoškozování, které psychologové i pracovníci na Lince bezpečí řeší čím dál častěji. Velký problém vnímají odborníci také u prvňáčků, kteří kvůli distanční výuce zcela přišli o možnost se začlenit do kolektivu. Také proto doufají, že to pomohou zlepšit například letní tábory a adaptační pobyty před nástupem do školy.
Dětí, které sužují psychické problémy je čím dál víc nebo se minimálně více obracejí s prosbou o pomoc na Linku bezpečí. Ze statistik totiž vyplývá, že za uplynulý rok právě těchto případů znatelně přibylo. Děti chtěly častokrát poradit i v oblasti rodinných vztahů a také problémy ve škole se přesunuly do online prostředí. Na Linku bezpečí se ale obraceli i samotní rodiče, pro které už 20 let funguje speciální linka.
„Kontaktují nás často vyčerpaní rodiče, jejichž děti začaly mít pod vlivem nouzového stavu počínající psychické obtíže například projevy apatie, odmítání jídla či komunikace s okolím. Za vážnější obtíže považuji úzkosti dětí či sebevražedné myšlenky. Kromě těchto projevů se u dětí objevuje také ztráta struktury dne, odmítání distanční výuky, závislost na mobilu či zvýšená agresivita. Kontaktují nás také pedagogové, kteří s námi konzultují psychické obtíže svých žáků,“ uvádí vedoucí Rodičovské linky Kateřina Schmidová.
Výčet těchto problémů se shoduje i s názory psychoterapeutů. Velkou roli v uplynulém roce hrál strach z neznámé nemoci. S příchodem nových informací se začaly proměňovat i problémy. Strach u řady dětí ale stále zůstal.
„Šlo hlavně o to, aby rodiče měli maximum validních informací a mohli děti uklidnit. Problém byl, že se zcela rozbil časový rámec a zaběhlé denní rutiny, na které se musela rodina rychle adaptovat. To samozřejmě někdo zvládal lépe, někdo hůř. V řadě rodin pak vypluly na povrch i dlouhodobě neřešené problémy,“ uvádí terapeut z plzeňské dětské psychologické poradny Martin Štolfa.
Chybí komunikace v rámci rodiny
Děti mnohdy neví, co se s nimi děje a tím pádem ani netuší, jak své problémy řešit. Mnoho z nich se pak uchýlí k nejjednoduššímu řešení, které najdou. Tím je sebepoškozování, což je problém, který v posledních deseti letech stále narůstá.
„Je to do jisté míry i fenomén sociální nákazy v rámci školních kolektivů, kdy se to mezi dětmi hodně a rychle šíří. V těchto případech hodně chybí otevřená komunikace v rámci rodiny. Děti se bojí, stydí, nekomunikují, případně rodiče jejich prožívání bagatelizují. Dítě pak na sebe sáhne víceméně proto, že té vnitřní bolesti nerozumí a zprostředkuje si tu, která je pro něj srozumitelná,“ vysvětluje Štolfa.
Odborníci vidí problém i v tom, že nejmenší žáci nedostali možnost začlenit se do kolektivu. Právě socializace je v tomto věku zásadní. „Na letních táborech určitě bude prostor na to, aby si dítě zvyklo na pobyt v kolektivu. Nicméně věřím, že školy budou mít na začátku školního roku třídenní adaptační pobyty, společné výlety a podobně. Zejména školy, které disponuj školním psychologem, umí nabídnout seberozvojové programy pro tyto žáky,“ říká psychoterapeut.
Letní doučovací kempy chce podpořit svými dotacemi ministerstvo školství. Má na ně k dispozici 270 milionů korun, kempů by se tak podle úřadu mohlo zdarma zúčastnit až 100 tisíc dětí. Cílem má být nejen dohnání znalostí, ale zejména podpora duševního zdraví.
Co může být varovným signálem?
Podle čeho mohou rodiče poznat, že je něco v nepořádku? U dítěte se častěji objevuje skleslá nálada, či naopak agresivní chování. Nejeví o nic zájem a vyhýbá se komunikaci s rodičem. I zde platí, že právě dobré rodinné vztahy jsou tou nejlepší prevencí. Přesto jsou tací, kteří problémy zlehčují nebo si je zkrátka nechtějí u svého dítěte připustit.
„Objevují se rodiny, které věc bagatelizují a těmto projevům u dítěte nevěnují mnoho pozornosti. Příkladem jsou babičky, které řeknou: “Vždyť jsi ale velký kluk!“ a tím celou věc shodí. Pokud je tam progres a vývoj té rozladěnosti, tak většina rodičů usoudí, že je třeba s tím někam zajít a řešit to. Není třeba se bát oslovit odborníky a rozhodně je lepší si poslechnout, že se nic neděje než to podcenit,“ uzavírá Martin Štolfa.
