Je to neskutečně namáhavé, zdravotníci mají můj obdiv, říká voják vypomáhající v jihlavské nemocnici

V jihlavské nemocnici jste pomáhal od 8. ledna v důsledku rozsáhlého rozšíření nákazy covid-19 mezi zdravotníky. Jak se to celé seběhlo?
Jihlavská nemocnice požádala velitelství pro operace v Praze o posilu personálu, který byl omezen na stavech působením nákazy covid-19. Nás osm combat life saverů tak bylo vyčleněno a přiděleno sem do jihlavské nemocnice.

Mimochodem, kdo je life combat saver?
Je to záchranář v boji. Každý má svůj záchranářský batoh a je schopen řešit zástavu krvácení, punkci hrudníku i prvotní ošetření všech případných zranění. A následně řešit odsun z bojiště, po zemi nebo vzduchem.

Proč zrovna vás osm? Je pro výběr třeba nějakého zdravotnického vzdělání?
Vyškolených zdravotníků má naše velitelství v Táboře samozřejmě víc, ale někteří kolegové již byli nasazeni jinde a museli poté do povinné karantény. Přišli jsme na řadu, jsme k tomu vycvičeni, tak jsme jeli. Co se zdravotnického vzdělání týká, máme rozšířený zdravotní kurz první pomoci.

Je ještě třeba splnit další podmínky, abyste mohl být povolán?
Ne, pak už je to pouze o tom, jestli ten člověk má zájem se stát záchranářem, pomáhat lidem, eventuálně kamarádům a kolegům v misi a boji.

Kam přímo jste byli nasazeni?
Já a moji kolegové jsme byli nasazeni na covid centrech, zejména tedy v té červené zóně s přímým kontaktem s pacienty. Já osobně jsem působil na neurologii. Pracovali jsme na dvanáctihodinových směnách, vždy podle potřeb a požadavků staničních sester. Někdo například pracoval jen ve dne, někdo i v noci.

Co všechno jste tedy musel dělat? Jaký byl váš „standardní“ pracovní den v nemocnici?
Nejprve se seznámíme s novými případy, které přibyly přes noc. Oblečeme se do tyveků, těch bílých overalů. Pro pacienty připravujeme tekutiny, rozvážíme jim stravu, pak je koupeme a myjeme. Pomáhali jsme i s polohováním a přemisťováním pacientů nebo či sestrám například při nějakém vyšetření.

Jak moc náročná práce to je?
Namáhavá práce je to neskutečně. A vyjadřuji velký obdiv sestrám a lékařům, protože být oblečen a fungovat v těch oblecích, to je něco neskutečného. Je opravdu veliký rozdíl pracovat „navolno“ nebo navlečen v roušce na ústa a vlasy, štítem, s návleky na nohách nebo s trojími gumovými rukavicemi. I samotná rouška je hodně „nepříjemná“, potíte se pod ní a řeže vás do uší. To jsou věci, na které si úplně nezvyknete. Zdravotnímu personálu tedy musím ještě jednou vyseknout velikou pochvalu.

Ještě jednou k ochranným pomůckám. Ono navléct se do tyveku je zřejmě operace na dlouho a jen dojít si na záchod může být celkem problém.
Pokud jdete do tyveku, každý se snaží omezit příjem tekutin, takže ani ranní káva často prostě neproběhne, což není úplně ideální začátek dne. Ale jak říkáte, když to skutečně na člověka přijde, ta operace je fakt těžká (smích).

A co náročnost psychická? Pohyboval jste se mezi vážně nemocnými, jistě jste se setkal i s úmrtím…
I za pár dní se člověk dostane pacientům „pod kůži“, s každým pacientem komunikuje a to těžší je pak případně to úmrtí. A zde navíc nedochází zde jen k úmrtím za několik dní hospitalizace, ale i v řádu hodin. Přestože mohu mít velké zkušenosti, nikdy k této práci nelze přistupovat rutinně tak, abych byl schopen tuto věc úplně vytěsnit. 

Věděl jste tedy, do čeho jdete?
Od kolegů jsme určité zprávy měli, ale až setkání se samotnou realitou a vážně nemocnými pacienty člověku otevře oči. Zvláště v porovnání s tím, co různí lidé prohlašují například o očkování… 

Už někdy takto v nemocnici pomáhal?
Já takto v nemocnici ještě ne, ale jako záchranář jsem působil už na misi v Afghánistánu. Tam jsem působil jako combat life saver získal asi největší zkušenost a praxi.

Vzhledem k těmto vašim zkušenostem, bral jste tuto službu v nemocnicích postižených covidem-19 prostě jako výkon svého povolání nebo byla v něčem speciální?
Samozřejmě je to výkon povolání a splnění úkolu, ke kterému jsme byli vycvičeni, ale rozhodně zároveň i nabírání nových zkušeností. Například při jednání s lékaři, zdravotními sestrami i pacienty samotnými. Pořád je rozhodně co se učit.

Je něco, co vás na této službě překvapilo?
Musím ocenit velice pozitivní a skvělé jednání se zdravotním personálem, ať už se jedná o staniční a zdravotní sestry, sanitáře nebo lékaře. Ze všech stran dostáváme zpětnou vazbu, že jsou rádi, že jsme přijeli pomoct. Velice nám vycházelo vstříc i vedení nemocnice.

Jaký máte po této zkušenosti názor na ty, kteří současnou epidemii zlehčují a podceňují?
Je to jejich názor a mají na něj jednoznačně právo. Kdyby ale šli vypomoct sestrám do nemocnic, aby viděli tu druhou stranu, asi spousta z nich svůj názor změnila.

A očkování?
To beru jako preventivní opatření, já samozřejmě očkován jsem. Je to to maximum, co mohu udělat.