Nová technická památka. Po letech se roztočily lopatky třebíčského větrného mlýna
Na začátku letošního roku byla v Třebíči dokončena rekonstrukce unikátního větrného mlýna. Nachází se v městské části zvané Borovina na návrší od nepaměti zvaném Kanciborek ve Dvorského ulici. Tato technická památka, jejíž lopatky se nedávno opět roztočily, bude přístupná veřejnosti.
Větrný mlýn, který v rámci rekonstrukce dostal i nové lopatky, by si lidé mohli prohlédnout od června do srpna. Součástí objektu budou i vnitřní expozice, které seznámí návštěvníky s tradičním třebíčským řemeslem – koželužstvím a obuvnictvím. V plánu je také expozice, která přiblíží příběh posledních nájemníků mlýna. Lidé se dozví také něco o mletí třísla.
Rekonstrukce v rekordním čase
Přestože v rámci celé České republiky existovalo větrných mlýnů holandského typu značné množství, mlýn v Třebíči je účelem svého využití naprosto unikátní. Mlecí technologie, poháněná větrnou energií, zde totiž od roku 1836 sloužila k drcení stromové kůry na tříslo, nezbytný prostředek při činění kůží. Místní výroba a zpracování kůží byla od středověku jedním z nejčastějších způsobů obživy Třebíčanů.
O opravě mlýna rozhodlo koncem roku 2018 nové vedení Třebíče. Opuštěná technická památka bude využívána pro kulturní, historické i společenské účely. Projektové i rekonstrukční práce proběhly v rekordním čase.
Původní podoba mlýna
Jedinou informaci o vnější podobě a původním vnitřním technickém vybavení mlýna obsahuje odhadní protokol z roku 1845: „Větrný mlýn je podobný kulaté věži. Je pevně postaven z tvrdého materiálu a rozdělen čtyřmi plochami z prken. Větrník měří 4 sáhy a 3 stopy (průměr u země 8 metrů) a je 8 sáhů vysoký (výška bez větrného kola 15,2 metru). Je v něm mlecí zařízení a pět párů tříselných stoup. Když se stojí u Větrníku, je po pravé straně vystavěna obytná budova č.p. 108. Mlynářský mistr Jakub Jurda oceňuje mlecí zařízení a 5 párů pěchovacích stoup na 180 zlatých C.M.“
Půl století výroby třísla
Mlýn sloužil svému původnímu účelu více než pět desítek let, klapot lopatek větrného kola zastavil v devadesátých letech 19. století až nástup parního stroje do borovinské koželužské továrny. Od té doby větrník postupně chátral a v roce 1929 opuštěný objekt odkoupila obec.
Bydlení pro chudé
Do doby první republiky také spadají první snahy památkářů o uvědomění si technicko-historického významu objektu, městská rada však v něm v letech 1933–1935 zřídila tři malometrážní byty pro obecní chudé. Využití větrného mlýna pro účely sociálního bydlení pokračovalo i po II. světové válce. Teprve v roce 1977 radnice vystěhovala poslední nájemníky.
