KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE VIII.: Bedřich Smetana. Inspirací pro kariéru mu byla kočka

1835 - Bedřich Smetana v Jihlavě. Inspirací pro kariéru mu byla kočka

Malá Ančičí si spokojeně přede na hradebním parkánu. Většinou lenivější a starší Mončičí dnes pobíhá a hraje si pod ní na trávě a poslouchá předení tohoto kotěte. „Připomíná mi to tvoje předení jednu árii z opery,“ povídá Mončičí.

Ančičí otevře jedno oko zpod zrzavobílého víčka a podiví se:

„Co to má znamenat? Jaká árie? Jaká opera?“

„No, ty jsi ještě malé kočičí trdlo a nevíš, co je opera. Podívej, já jsem se narodila v knihovně, to už víš,“ řekla trošku pyšně Mončičí a olízla si přední packu. „A v té knihovně jsem se dozvěděla mimo jiné, že tam knihovna nebyla vždycky. Bylo tam německé gymnázium a tam se učil i český známý skladatel Bedřich Smetana a ten právě skládal takovou tu muziku, které se říká opera. Takové hezké lidské předení a občas i zábavné.“

Ančičí se překulila kolem dokola a uznale povídá: „No, ty jsi opravdu chytrá kočka, je vidět, že jsi z knihovny.“ „Zkusím tě tam dnes večer provést, abys viděla, jak takový skladatel vypadá!“ nabídla Mončičí své mladší kočičí kamarádce.

„Skladatel skládá, to je přece jasný, protože je to přece skladatel,“ smála se tomu spojení maličká Ančičí a bavila se tím až do večera, kdy se před oběma kočkami opět otevřela ta proslulá tajemná brána na jihlavských hradbách.

Vyskočily přesně v čase, který si Mončičí plánovala. V roce 1835.

„Už to umím ovládat!“ mňoukla si vítězoslavně.

Popoběhly od hradebního parkánu směrem ke kostelu svatého Jakuba Většího do ulice Hluboká a tam už to bylo jen několik kočičích skoků k budově bývalé jezuitské koleje, teď v tom roce 1835 sloužící jako německé gymnázium.

Zpoza otevřeného okna zrovna slyšely, že probíhá výuka, a tak skočily na parapet, aby viděly dovnitř.

Zrovna za katedrou stál učitel hudby pan Viktorin Maťocha. Kočičí špehové za oknem ani nemuseli použít svůj perfektní kočičí sluch, když zrovna káral jednoho ze žáků, protože to učitelovo kárání bylo hlasité.

„Pane Bedřichu, to déé hrajeme na druhé struně, ne na třetí! Doma budete cvičit každé odpoledne!“

Žák poslušně přikývl.

„To je mladý Bedřich Smetana,“ špitla Mončičí.

„Skladatel, co skládá?“ ptala se Ančičí.

„Ano, ale na to má ještě čas. Tady se teprve učí na housle a německy!“

„Já jsem si říkala, že skladatel, co skládá, musí být starý, a ne takový lidský kotě!“ zasmála se Ančičí.

Kočky opustily místo na okně gymnázia v Hluboké ulici a chvíli zkoumaly dění na trhu na jihlavském náměstí, které bylo jen kousíček odtud.

Trhovkyně paní Lenka, známá jihlavská drbna, prodávala zrovna lidem jablíčka a nejenže se krásně smála na zákazníky, ale po celou dobu si prozpěvovala. Melodie zněla něco jako známá árie:

„Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty…“

Akorát beze slov.

Naproti v dalším stánku prodával hrnčíř Martin své výrobky a vždy, když Lenka zpívala tu svou melodii, vracel jí to podobně a zpíval také nám známou melodii:

„A chalupu, a chalupu dostane od táááty…“

Slov jim nebylo třeba, jejich „na na ná“ se rozléhalo celým náměstím, spolupráce jim šla pěkně od ruky a i od pusy.

V tomto veselém prostředí se všem hezky nakupovalo a naše kočky se tou hudební show na jihlavském náměstí také náramně bavily.

Když se stmívalo, stánky se sklízely. Kočky běžely za náměstí a doběhly do ulice Schönmälzergasse.

Ančičí se zarazila.

„Proč tady mají ty cedule s divnými názvy?“

„Jihlava mluvila v těchto letech hodně německy. Na úřadě, na školách pořád jen němčina, tak i ulice měli místní pojmenovány německy,“ poučila chytrá Mončičí svou mladší kamarádku.

„Zajímavé město. Skládá tu skladatel, na trhu si lidi zpívají a ještě mluví raději německy než česky,“ smála se tomu Ančičí.

Chtěla pokračovat ve svém mudrování, ale z jednoho otevřeného okna zaslechly zvuky klavíru. Zvědavě skočily do okna a viděly, jak u klavíru sedí jim už známý mladý Bedřich Smetana, čte si v notovém zápisu, který dostal k prostudování od svého učitele Maťochy, a tváří se nešťastně. Kdo by se také u domácího úkolu radoval, že?

Ančičí si řekla, že je to docela sympatický mladík, a rozhodla se jej rozveselit. Kočkám stačí k tomu, aby udělaly člověku radost, jen se po něm projít, případně si na něj sednout a příst. Ančičí to už v tom svém útlém věku samozřejmě věděla, a v okamžiku už se mladý Bedřich usmíval a hladil nečekanou návštěvnici na svém klíně.

Mončičí to vše pozorovala z parapetu.

„Pojď už, musíme domů,“ mňoukne na ni.

Ančičí se nechá ještě chvíli drbat a pak skočí z klína rovnou na klaviaturu piana.

Čtyři kočičí tlapky zahrají náhodnou melodii, která byla podobná té melodii z trhu.

„Ty nezbednice jedna, chodit po klavíru!“ začal se naoko hněvat mladý Bedřich Smetana. Pak se ale zarazil.

„Počkej… Ten poslední sled tónů…!“

Zkusí tóny zopakovat a začne je dále rozvíjet. Z několika náhodných tónů vynikne krásná melodie. Ani si nevšimne, že kočky proskočily zpátky oknem ven, a zapisuje si vše do notové osnovy.

Mončičí se cestou k tajemné bráně jen spokojeně usměje:

„Vidíš, někdy stačí nechat po klávesách přeběhnout čtyři tlapky, aby vznikla hudba, kterou si lidé budou zpívat i za dvě stě let.“

A Ančičí dodá:

„Tak vidíš, lidé si myslí, že skladatelé skládají hudbu. Ve skutečnosti jim občas musí pomoci kočky.“

---

* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.