Dočkáme se vůbec někdy penzijní reformy?

Připomeňme, že penzijní reforma v českém podání představovala dobrovolné vyvedení 3 % odvodů na sociálního pojištění z černé díry zvané veřejné finance na soukromý spořící účet u zvoleného poskytovatele, který by prostředky dle klientem zvolené strategie spravoval (a tím zhodnocoval) až do důchodového věku. Skvělá myšlenka založená na ekonomické podstatě i demografickém trendu. Ten je totiž neúprosný – pokud se nechceme za pár desítek uvrhnout ze solidního životního standardu až někam na hranici chudoby, musíme se přestat spoléhat na státem vyplácené starobní penze. Všichni to vědí. A řešení? Nula-nula, nic-nic.

V žádném případě netvrdím, že penzijní reforma Nečasovy vlády byla nejlepší možná varianta. Systém rozhodně neměl být dobrovolný, ale povinný. Jedná se totiž o tak složitou problematiku, že ji všemu lidu prostě nevysvětlíte. Zejména osobám, pro které představuje důchodový věk tak vzdálenou budoucnost, že se „tím přece teď není nutné vůbec zabývat“, je s rozhodováním nezbytné „trošku “ pomoci. Prvky dobrovolnosti v sociálním systému selhávají. I samotné jednání o přijetí reformy bylo velmi nešťastné – časování před volbami po několika letech ekonomické stagnace udělalo z II. pilíře důchodového systému prachobyčejné politikum a tím nahrálo do noty politickému populismu.

Šestadvacet let politického řečnění 

Opozice vedená sociálními demokraty brzy zjistila, že zákon  nedokáže zastavit, tak alespoň začala systém poškozovat šířením nepřesných informací, znevěrohodňovat jej a slibovat, že reformu zruší „hned první den“ po vyhraných volbách.

Za daných vstupních podmínek považuji téměř za zázrak, že do II. pilíře vstoupilo zhruba 85 tisíc lidí s úsporami téměř 3 miliardy Kč. Těmto lidem budou v průběhu příštího roku peníze vypláceny zpět a pokud nebudou chtít inkasovat nižší starobní penzi od státu, budou muset České správě sociálního zabezpečení potupně doplácet vyvedená 3 % sociálního pojištění za celou dobu „pobytu“ v II. pilíři.

Před necelým měsícem jsme oslavili šestadvacet let od sametové revoluce. Svoboda je to nejcennější, co máme. Ale máme za sebou i šestadvacet let politického řečnění o tom, jaké že reformy jsou pro ekonomickou stabilitu České republiky naprosto zásadní. Penzijní reforma k nim samozřejmě patří. A my budeme v roce 2016 opět v roce nula.

Co myslíte, čeká nás dalších šestadvacet let čekání?