ROZHOVOR: Filmy jsou teď mnohem svobodnější, říká ředitel festivalu Ji.hlava Marek Hovorka

Na festival se hlásí velké množství filmů. Jak vybíráte, které budete promítat? Jsou třeba i nějaká kritéria výběru?

V posledních letech se nám sejde asi tři a půl tisíce filmů, které se dílem přihlásí samy a dílem si je vyžádáme my. Buď proto, že jsme je viděli na jiných festivalech a nebo samozřejmě sledujeme tvorbu zajímavých režisérů. Při výběru máme systém preselekce a následně finální diskuse. Všechny filmy rozdělujeme na dvě části. Z fascinací vybereme sto padesát filmů a ze zbytku asi sedm set snímků, o kterých se bavíme dál. Pak vznikne finální program.

Říct kritéria výběru ale úplně možné není. Šlo by to pojmenovat asi tak, že nás film nějakým způsobem překvapí. Vidíme velké množství filmů a vnímáme, kdo koho vykrádá, kdo používá, co už někdo jiný vymyslel. I to jde používat nově, ale většinou se tak neděje.

Takže je to poměrně dlouhý proces…

Jasně. Některé lidi dlouhodobě sledujeme. Ji.hlava končí a druhý den začíná festival v Lipsku, takže ten svět se pořád proměňuje a je třeba ho sledovat. Zároveň máme sérii dead linů, ve kterých nám filmaři posílají své snímky. Na konci dubna, června a července. Podle toho, kdy jsou filmy uvedeny.

V momentě kdy jeden festival končí, vy už začínáte plánovat další?

Nějaké drobnosti se s hosty domlouvají ještě v průběhu festivalu. O některé věci usilujeme i léta. To je případ i Johana Johansona, jehož film Konec léta jsme objevili před třemi lety, ale nechtěli jsme ho uvést jen tak v programu. Takže jsme ho odmítli, díky čemuž si producenti mysleli, že se nám nelíbí. Když jsme se pak druhý rok ozvali, Johanson měl už naplánovanou šňůru koncertů, takže se to posunulo ještě o další rok.

Takže děláte i něco jiného, než že připravujete festival?

Ne. Máme tým asi deseti lidí, kteří se festivalu věnují celoročně. Ono se to nezdá.  Agenda se dělí na tři části. Jedna souvisí  s granty a partnery, druhá se týká vyloženě programu. Třetí část je Industry program a aktivity zaměřené na filmaře.  Ji.hlava má dost výjimečné postavení v evropském kontextu, protože my jsme opravdu festival, který se snaží hledat výjimečné filmy. Filmaři riskují, snaží se hledat svou vlastní formu vyjádření. Dokumentární film je dnes hodně pestrý a každý velký festival vlastně prezentuje trochu jinou podobu filmu.

Co říkáte na film Svět podle Daliborka? O tomto se snímku se totiž hodně mluvilo. Lidé i situace by měly být reálné, některé scény jsou ale přehrané. Jde pořád o dokument?

To je skvělý příklad toho, čemu se dnes ve světě říká hybridní film. Jak máme hybridní válku, máme i hybridní film. Je to zajímavé. Hlavně proto, že role umění je i znejistit diváka, jít proti jeho očekávání. Myslím, že u tohoto filmu nemá vůbec smysl hledat, jestli jde víc o dokument nebo hraný film. Je to zkrátka hybridní film. Ale myslím si, že kdyby ho režisér Vít Klusák prezentoval jako hraný snímek, bude mnohem líp přijat a diváci se zaměří na podstatnější otázky, co ve filmu jsou.

Už dlouho se pohybujete ve filmové branži. Jak se za ty roky dokumenty proměnily?

Když jsme v roce 2000 založili soutěž Česká radost, byli jsme schopni posbírat šest nebo sedm filmů. Takže se úplně proměnila pozice dokumentů a to, jak jsou na ně lidé připravení. Dokumenty mají svoje festivaly, distribuují se v kinech, točí je televize typu HBO. Před deseti lety něco takového bylo nemyslitelné.

Obecnější věc je fenomén digitalizace. Hodně se o něm mluví ve vztahu k hudbě. Scénu to obohatilo, trochu znepřehlednilo, ale je mnohem svobodnější. Film digitalizace taky hodně ovlivňuje.  Nejblíž hudbě má v téhle souvislosti právě dokument, protože hraný film je produkčně náročnější. U dokumentu vezme tvůrce kameru a začne točit. A jak bylo dříve těžší film začít natáčet, dnes už je těžší ho dokončit kvůli drahé postprodukci. Digitalizace se týká i distribuce, kdy tvůrci nejsou odkázaní jen na kina a televize. Je to mnohem svobodnější.

Však režisér Vorel třeba došel tak daleko, že své filmy Gympl a Vejška umístil zdarma na YouTube.

Všichni režiséři se dívají, jestli mají svůj nový film na Uložto. A nejen proto, že by jim to vadilo, ale je to zároveň známka zájmu. Ale i YouTube může být od určitého počtu zhlédnutí ekonomicky zajímavá varianta.

Z Ji.hlavy je teď už opravdu velký festival. Zvládnete si tu ještě pořád prostorově vystačit?

I my těžíme z digitalizace. Na začátku jsme měli velké problémy s kiny kvůli způsobu promítání. Staré promítačky nebyly zvyklé na to, aby hrály od rána do večera. Stroje jsou trochu jako lidi. Když na ně zatlačíte moc, začnou zlobit. Dnes jsme schopni za relativně dobrých podmínek postavit kinosál téměř kdekoliv. Parametry projekce a zvuku jsou pak stejné jako v multikině. Jsme teď v osmi kinosálech a považuji to za adekvátní. Možná bychom se mohli výhledově i trošku rozšířit. Limit je tu ale ubytování.  Jednou tolik hotelů by bylo jen ku prospěchu. Jihlava potenciál má i díky geniální poloze.

Víte, jací lidé na festival chodí? Je to odborná veřejnost, nebo i diváci přímo z Jihlavy?

My jsme si nechali vypracovat ve spolupráci s Vysokou školou polytechnickou studii, ze které vyplynula zajímavá čísla. Zhruba jedna čtvrtina návštěvníků jsou právě lidé z Jihlavy a nejbližšího okolí. Třetina diváků je nová a zbylé dvě třetiny se vracejí.  Což mi přijde jako ideální poměr. Festival dokáže oslovit nové publikum, ale zároveň se mají lidé důvod vrátit.

Při organizaci se opíráme o velkou síť dobrovolníků ze zdejších středních škol. Je to skvělá cesta, jak jim ukázat festival jinak. A zároveň je zapojit, aby ho byli součástí. Ve spolupráci s vedením města pak všem dobrovolníkům na radnici předáváme jako výraz poděkování speciální diplomy. Motivujeme je také k tomu, aby své diplomy přikládali k přihláškám na vysoké školy. Jsou totiž těmi, kdo dělají krok navíc.