Ráda rozdávám radost, říká jihlavská modelka a manažerka Pavlína Rychtecká

Jste ženou mnoha tváří - modelka, organizátorka nejrůznějších akcí, manažerka a produkční, producentka, máte zkušenosti s televizí, s dabingem... Má váš den opravdu 24 hodin? Jak to všechno stíháte?

Já sama nevím (smích). Minulý rok vyjma jednoho týdne v červenci jsem se vážně nezastavila. Když mám opravdu náročné období, tak spím 3-4 hodiny denně. Třeba vloni, pět dní před křtem mého charitativního kalendáře jsem měla nakázáno opravdu ležet a nic nedělat. To jsem ale samozřejmě tak striktně nedodržela, stejně jsem byla na telefonu nebo počítači a zařizovala poslední detaily a případné komplikace, třeba že nám nedovezli včas občerstvení kvůli D1, nebo když mi účast na poslední chvíli odřekl nějaký herec atd. Do prosince 2016 jsem jela na plný plyn a od té doby si moje práce vybírá svou daň, ozvala se mi záda a jiné „součástky“, často běhám po doktorech. Doufám, že už budu brzy fit, protože potřebuju hodně pracovat, už mi to zkrátka chybí (smích).

Co z vašich aktivit vás nejvíce naplňuje?

To je hodně těžká otázka. Tak třeba děti - ty miluju, ale kdybych školičky pro modelky organizovala pořád a pravidelně, tak mi asi za chvíli praskne hlava (smích). Když jsem byla na akci jen za modelku, tak mi vadilo, že tomu nemůžu zároveň i šéfovat, když na přehlídce jen šéfuju, tak mi chybí být i s Arabelou (agentura, kde je Pavlína Rychtecká manažerkou a produkční, pozn. redakce) za tu produkční. Prostě mi vyhovuje, když dělám od všeho trochu. Po autonehodě jsem nemohla tancovat, to mi chybělo, po operaci hlasivek v roce 2002 jsem nemohla zpívat, to mi taky chybělo. Proto se mi u mých aktivit líbí, jak se to všechno hezky prolíná.

Zmínila jste školičky pro malé slečny. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?

Je to vlastně hra, hra na casting. Děti do ničeho nenutím, vše je formou hry. V mojí školičce si je zapíšeme, zeptáme se jich na zájmy, třeba když slečna tancuje, tak je v ní už rytmus a hned se s ní lépe pracuje. Taková slečna lépe drží tělo, ty, co netancují, mohou být více prkenné.

Začne se tedy představováním, tam mívám na pomoc fotografa. Něco se děti naučí, na chvíli je to zabaví. Naučím je chodit, jak se co nosí, pak zvládneme jednoduchou i složitější choreografii, různé otočky a zhruba po třech hodinách uděláme pro rodiče mini přehlídku v civilním oblečení, aby viděli, co jsme se naučili. Další den nebo týden jsou za modelky, tam se učí pózovat, fotí se po jedné nebo po skupinkách. Veškerý materiál pak posílám upravený úschovnou rodičům a mají pěkné fotky, za které by jinak zaplatili nehorázné peníze. Zhruba měsíc po každé ze školiček uspořádám přehlídku v různých prostorech. Například jsme měli na zámku v Úsobí přehlídku na svatebním veletrhu, se vším všudy, s kadeřnicemi, s vizážistkami, s fotografy i s občerstvením a velkými „kolegyněmi“ modelkami, aby se holky cítily opravdu důležitě (smích). Školičku beru jako velkou oddychovku.

Od kolika let je školička?

Teď jsem měla i čtyřletou slečnu, ale jinak se snažím, aby holky byly minimálně šesti nebo sedmileté. Úplně jsem zapomněla, že mluvím pouze o slečnách, ale na školičkách mívám i velmi šikovné chlapce.

Prozraďte nám, na čem aktuálně pracujete.

Aktuálně teď nejvíc chystám zakázky na sezonu - se starosty okolních obcí (třeba Dačice, Polná, Třešť, Stonařov, ale i Morava, severní Čechy, v podstatě v celé ČR i mimo), koncerty, dětské dny, na akce „dohazujeme“ nejrůznější umělce, které máme v agentuře Arabela, kterou zastupuji. Ráda bych se co nejdřív vrhla i na další školičku. Věřím, že bude v dubnu a poté přehlídky a různá focení.

Vím, že v současné době se hodně pohybujete na Slovensku. Kde se cítíte více doma? Na Slovensku, nebo na Vysočině - v Jihlavě?

Víc doma se určitě cítím v Čechách, nejvíc samozřejmě v Jihlavě, kde jsem se narodila, i když mám rodinu rozesetou po celé republice. Třeba v létě se na Slovensku cítím víc v pohodě, je tam tepleji, Vysočina je v tu dobu chladnější. Ale doma je doma, to je jasné (smích).

Dočetla jsem se o vás, že zpíváte od dětství. Povězte nám o svých úspěších. Stále se zpěvu věnujete?

Teď si zpívám už jen doma, případně s kamarády. Když někde jsme, tak vezmu kytaru. Jednu mám v Jihlavě, jednu na Slovensku. Dříve jsem hrála i na akordeon. Zkoušela jsem i banjo a bubny, ty jsou fakt složité. Jinak zpívám od malička. S maminkou, která moc krásně zpívala, jsme zpívaly duety, na základní škole jsem chodila do sboru. Zúčastňovala jsem se soutěží Zazpívej slavíčku atd. Do dneška mě berou ruské písničky, zhruba dvacet si jich dodnes pamatuju na kytaru. S jednou slečnou jsme se dokonce do Ruska dostaly, vystupovaly jsme s duetem. Pokud si dobře pamatuju, tak jsme mezi asi 700 dětmi skončily druhé. To cítím jako jakési vyvrcholení mého pěveckého působení (smích).

Nesmím zapomenout na soubor Vysočan, kde jsem také působila. Třeba s Kubou Škrdlou (herec Horáckého divadla, pozn. autora) jsme byli dokonce tanečními partnery, spolu jsme poprvé vystupovali v televizi, to bylo na Vánoce v mých osmi letech. Dá se říct, že mě přitahuje všechno kreativní, což jsem zdědila po rodičích, a věřím, že mám na to i nadání. Tanec, zpěv a třeba i focení po tatínkovi. Dodnes si vybavuju, jak jsme doma neměli na vyvolávání fotek červenou žárovku, tak ji tatínek nahradil červeným kýblem, který dával na světlo. A já sama jsem se někdy v 17 letech taky naučila vyvolávat černobílé fotky. Vždycky bylo kouzelné vidět, jak se ta fotka postupně z té vody „vylíhne“.

Jak dlouho se věnujete modelingu? Kdo nebo co vás k němu přivedlo?

Modelingu se věnuji od nějakých 17 let. Přivedla mě k němu kamarádka, která chodila profi fotit. Šla jsem s ní, strašně jsem se styděla. Na nějaký čas jsem na modeling zanevřela. Znovu mě k němu přivedl František Čábel, úžasný fotograf z Moravských Budějovic, starý pán, který fotí dodnes. Pak se to všechno nějak rozběhlo. Začala jsem v té době pracovat jako ředitelka v agentuře pro reklamu a film. Tam jsem se potkala s jedním fotografem a společně jsme si založili sdružení podnikatelů - naši La Grazii, modelingovou agenturu. Aktivně se modelingu věnuji dodnes. Na přehlídkách většinou vymýšlím i choreografie včetně hudby. Moc mě to baví. A snažím se v každé situaci předvádět s úsměvem. Neumím být u toho vážná, i když si to trendy žádají.

Teď na vážnější téma. Máte za sebou smrt maminky, těžkou autonehodu... Kde jste vzala sílu vše zvládnout?

Maminka s rakovinou bojovala 3,5 roku, na začátku léčby jí dávali měsíc života. Až do poslední chvíle se smála, i když už jí bylo na konci opravdu hodně zle. Až do konce se snažila chovat tak, jako kdyby jí nic nebylo. Já se ze začátku po sdělení diagnózy hroutila, neuměla jsem s tou situací pracovat, vždy tu byla ona pro mě, já to obráceně ze začátku neuměla. Postupně jsem ale v sobě nacházela neskutečnou sílu a řekla jsem si, že teď tu musím být já pro ni, když ona tu byla celý život pro mě. Bylo to hrozně těžký, denně jsem za ní chodila na onkologii, už mě tam všichni znali, nosila jsem jí naše společné fotky, o vše se zajímala, rozesmívala jsem ji a ostatní pacientky na pokoji. Po sérii chemoterapií se z nemoci dostala, zřejmě měla dobrou krev. Držela se troje Vánoce, ještě počkala na moje narozeniny, které mám v květnu, a pak v červenci byl konec. Když se člověk potká, v mém případě i několikrát, se smrtí blízkých, tak všechno úplně přehodnotí.

Vaše jméno je spojeno s nadací Pink Bubble nebo NFDO Krtek, které pomáhají onkologicky nemocným pacientům. Dále spolupracujete s Dobrotetami nebo například s NF Petra Dvorského. Z toho je patrné, že vám není cizí osud lidí, se kterými se život příliš nemazlí.

Moje zkušenost s onkologicky nemocnou maminkou byla samozřejmě velkým impulzem k tomu pomáhat nemocným lidem. Podle mě to děti potřebují ještě nějak víc než nemocní dospělí. Mně je jedno, jestli jsou to děti postižené nebo nemocné, když mě osloví, tak já jim prostě pomůžu, a s klidným svědomím můžu říct, že za to nic nechci. A z blaženého pocitu, který po takové nějaké akci mívám, žiju ještě několik týdnů potom. Denisa Vidová - správce Nadace Petra Dvorského pro postižené děti - o mně na stage při mé charitativní česko-slovenské akci řekla, že tím, že mě potkala,  potkala anděla. Velmi mě to dojalo. A přesně tak chci, aby mě lidé vnímali. Ráda rozdávám radost.

V roce 2001 jste se stala ředitelkou agentury pro reklamu a film, v roce 2004 jste si založila vlastní modelingovou agenturu, která se zabývala organizováním módních přehlídek. Můžete jmenovat nějakou známou osobnost, na kterou ráda vzpomínáte?

Hodně krát jsem dělala s Fandou Nedvědem mladším. Dále mě napadá třeba Mojda Maděrič, Standa Hložek, Helena Hamplová a Ivanka Měřičková - moje báječné kamarádky, Tonda Duchoslav, Martin Maxa. Naše agentura zastupuje i řadu sportovců - Martinu Sáblíkovou, Davida Moravce, Antonína Panenku a další. Dále nesmím zapomenout třeba na Míšu Markovou, ta má krásné dětské pořady a písničky, Zbyňka Drdu ze Superstar, Simonu Krainovou, Vlastu Korce, Heidi Janků, Marcelu Holanovou, Petra Vojnara, Jakuba Koháka, Vláďu Hrona. ... Samozřejmě spolupracujeme i s místními lidmi, kteří jsou fajn. Moderuje nám např. Pavel Bláha, dále mě pak napadá třeba zpěvák Jirka Juránek nebo kytarista Jarda Urbánek. Ze známějších jmen pak často naše akce moderuje Míra Šimůnek, do toho něco sem tam vykouzlí Pavel Kožíšek s Hankou Mašlíkovou. V agentuře máme i zvířata - lvy, tygry, medvíďata a jezdíme s nimi po školách a různých akcích. Málem bych zapomněla na slovenské osobnosti - jmenovat chci třeba Romana Fratriče, moderátora, zpěvačku Gitanu a další. Ještě bych nechtěla opomenout skvělou módní návrhářku a kamarádku Šárku Moravovou, se kterou jsme fotily charitativní kalendář na rok 2017 a společně děláme spoustu akcí. Také Monika Jará, velmi šikovná návrhářka šperků, a napadá mě spousta dalších, ale to bychom tu byly dlouho. (smích)

Na vašich webových stránkách jsem se dočetla, že máte za sebou kurz pro výkup zlata a určování ryzosti. To mě zaujalo. Využila jste někdy této zkušenosti?

V mezičase, kdy jsem neměla pořádně stálou práci, sem tam jsem fotila, ale to by mě neuživilo, jsem dělala ve zlatnictví šéfku prodejny a pomocí prubířského kamene a směsí kyselin jsem musela umět určit ryzost zlata. Kurz jsem si musela kvůli práci udělat a opravdu jsem ho využívala (smích).

Jak relaxujete?

Relaxuju v podstatě aktivně. Naplánuju si odpočinek, sednu si, pustím si hudbu a naliju si skleničku vínka. Za chvíli se ale přistihnu, jak hopsám po obýváku a napadá mě nějaká skvělá choreografie (smích), prostě mě políbí múza v momentě, kdy to nejmíň čekám. A v současné době, jak jsem byla často nemocná, se ze mě stal knihomol, za dva měsíce jsem přečetla asi dvacet knížek. Fakt jsem si to užívala, jak na to normálně „ v sezoně“ nemám vůbec čas. Jinak mám ráda tanec, brusle a procházky. Dřív jsem hodně jezdila na kole, ale po bouračce kvůli bolestem zad nemohu.

Hodně se pohybujete mezi modelkami. Líčíte se, když máte volný den? Nebo o sebe vzorně dbáte, i když nepracujete?

Doma líčení vůbec neřeším. Ráda bych podotkla, že mám svoje řasy, nehty, svoje prsa, nemám ráda nic umělého a přehnaného. Jedinou „umělou“ věcí na mně je vlastně melír na vlasech, které jsou taky moje. Minimálně času mě stojí i moje fakt dlouhé vlasy, jejich mytí je záležitost maximálně 30 minut i s vyfoukáním, i když si každý myslí, jak to mám náročné. Stejně snadné to mám i s líčením, už asi 15 let používám stále stejnou řasenku a ideálně bezbarvý lesk na rty. Nemám problém být bez make-upu, spíš obráceně (smích). Když se nechávám líčit třeba před přehlídkou, tak vždy říkám, ať mě nalíčí co nejméně (smích).

Trpíte pracovní deformací? Mám na mysli, jestli když vidíte hezkou ženu, tak si ji hned představujete jako modelku, nebo naopak, vidíte na lidech kolem sebe nedostatky nebo co by se dalo vylepšit? 

Určitě se na lidi koukám a hodnotím je převážně kladně, kvůli své práci se koukám více na ženy. A spíš si při pohledu na ně říkám: „K tomu by se hodilo tohle...“ Jedno jsem ale vysledovala - na Slovensku se ženy podstatně lépe oblékají, i když jdou pouze do obchodu, tak jim to prostě sluší. Ale samozřejmě i u nás se najdou ženy, co jsou luxusně oblečené. U mladých slečen mě mrzí, že nosí hlavně tenisky, mikiny, džíny, spíš bych je raději viděla v nějakých sukýnkách či šatičkách. Všechno je ale samozřejmě o sebevědomí a jak se žena umí „prodat“, některé korpulentnější dámy se umí opravdu krásně obléct a pak to umí i skvěle nosit.

Kde se vidíte za deset let?

Za deset let? To je těžká otázka. Já bych se ráda viděla tam, kde jsem teď, tedy spíš, kde jsem byla, řekněme, v říjnu loňského roku, kdy mi práce běžela tak, jak má. Ráda bych i za deset let stále dělala s Arabelou, s umělci, s dětmi, dál chci chystat přehlídky a pomáhat všem, co to potřebují. A určitě by bylo fajn, kdyby mi za deset let někdo zavolal i jako modelce, protože musím říct, že po třicítce mám víc zakázek, než jsem měla předtím, což mi přijde jako paradox (smích). Ráda bych ještě dodala, že všechny moje modelky jsou úžasný, srdíčkový a skvělý. Zavolám jim a ony jdou kdykoliv, cokoliv, mám prostě kolem sebe úžasný tým holek - modelek, kadeřnic a vizážistek.

No a samozřejmě zdraví, to je pro mě to nejdůležitější, bez něj prostě nejde nic!

Na závěr bych ještě ráda doplnila moje motto aneb jak mě vedli - vychovali rodiče: „Chovej se k lidem tak, jak by sis přála, aby se chovali oni k Tobě.“