Práce s lidmi je náročná, ale nemohla bych bez ní být, říká Ilona Loužecká, ředitelka Senior Pointu

Jak dlouho funguje v Havlíčkově Brodě SeniorPoint?
SeniorPoint  byl slavnostně otevřen 1. srpna 2014. Čekají nás tedy druhé narozeniny.

Co je jeho náplní?
Hlavním cílem SeniorPointu je setkávání se se seniory a setkávání seniorů navzájem. Nabízíme mnoho pravidelných i nepravidelných aktivit. Mezi ty pravidelné patří zdravotní cvičení i zdravotní monitoring, procházky či rukodělné dílny, nepravidelné aktivity jsou přednášky, kurzy, preventivní akce, charitativní akce a akce spojené s jinými organizacemi. Dále se snažíme informovat o dění kolem nás. Senioři se dozvědí o kulturních, sportovních a dalších akcích, které jsou zaměřené právě pro jejich generaci.

Spolupracujete tedy úzce se sociální oblastí?
Ano, snažíme se pomoci v rámci sociální oblasti - spolupracujeme se Sociálními službami města Havlíčkův Brod, Občanskou poradnou, Fokusem Vysočina, Alzheimer poradnou Kraje Vysočina a podobně.

Takže za Vámi senioři chodí pro pomoc i za vlastním seberozvojem?
Nejenom to. Senioři u nás mohou zdarma využít možnosti připojení na internet a vyhledat si informace na PC nebo jim je pomůžeme vyhledat my osobně. Mnoho seniorů využívá nainstalované hry Brain Jogging - tedy trénování paměti. Máme i početnou skupinku seniorů a seniorek, kteří k nám přijdou jen tak posedět a popovídat s ostatními.

Kolik seniorů a seniorek Vám takříkajíc prošlo pod rukama?
V loňském roce nás navštívilo 1651 seniorů a seniorek.

Jaká jsou podle vás specifika práce se seniory?
Myslím, že pro práce se seniory je potřeba velká empatie, umění naslouchat a umět také přijmout, že nás mnozí senioři a seniorky jsou schopni obohatit zkušenostmi a moudrem. Mě osobně nabíjí zvláštní energií a jako asi málo kdo mohu říci, že se těším do práce. 

Kromě vedení Senior Pointu jste také ředitelkou Oblastního spolku Českého Červeného Kříže v Havlíčkově Brodě.  
Ano, na pozici ředitelky Oblastního spolku ČČK v Havlíčkově Brodě působím dva roky.

Přibližte nám prosím tuto organizaci?
Červený kříž je mezinárodní humanitární organizace a brodský červený kříž je pobočným spolkem. Náplní mé práce je především výuka první pomoci, organizování preventivních akcí, oceňování dobrovolných dárců krve. Při nástupu do práce jsem si také vysnila, že bych chtěla v rámci Oblastního spolku pracovat se seniorskou veřejností, a tak se nakonec stalo díky vzniku SeniorPointu.

Co je obecně náplní Červeného kříže?
Český červený kříž navazuje na své předchůdce - na Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, který byl založen roku 1868 jako 13. národní společnost Červeného kříže na světě. Je to tedy organizace s dlouholetou tradicí. Podle zákona působí Český červený kříž v oblasti civilní obrany a ochrany obyvatelstva a poskytuje pomoc v případech katastrof a jiných mimořádných událostí, poskytuje zdravotnické, záchranné, sociální a další humanitární služby, šíří znalost Ženevských úmluv a v neposlední řadě působí v oblasti zdravotně-výchovné a spolupracuje s poskytovateli zdravotní péče.

Jaké všechny aktivity děláte pro veřejnost?
Oblastní spolek ČČK Havlíčkův Brod se zabývá převážně školením laické první pomoci pro veřejnost, organizace, firmy a podobně. Vedeme také  kroužek mladých „červenokřižáčků“, kde probíhají kromě výuky první pomoci i běžné volnočasové aktivity – sportujeme, hrajeme šipkovanou, chodíme do muzeí, navštěvujeme a spolupracujeme s IZS v Havlíčkově Brodě.

Jste také velkými propagátory dárcovství krve?
Ano. Letos jsme již 17. rokem uspořádali Ples ČČK, který se pyšní krásnou atmosférou a pestrým programem. Tento ples je věnován právě dobrovolným dárcům krve. Dvakrát ročně také pořádáme slavnostní setkání dobrovolných dárců krve s představiteli města a nemocnice. Dobrovolní dárci od nás získají ocenění v podobě plakety a drobného dárku.

Působíte také v charitativní oblasti?
Pořádáme charitativní akci Běh naděje, V rámci oslav Světového dne první pomoci pořádáme pro širokou veřejnost akce s výukou první pomoci.  V roce 2015 se nám dokonce podařilo vytvořit rekord v počtu nejvíce resuscitujících osob na pěti modelech po dobu 6 hodin bez přerušení. Při této akci se zapojily všechny základní školy, střední školy i veřejnost a celkově nás na náměstí resuscitovalo 349! Organizačně to byla velice nároční akce, ale stálo to za to. Dále pořádáme různé menší charitativní akce na podporu vybraných projektů.

Co vše obnáší být „dvojitou“ ředitelkou?
Nu, jsem hlavně sekretářkou a uklízečkou (smích). Obnáší to mnoho papírování, telefonátů a korespondence. Nejde jen tak vypnout. Například dělám něco v rámci domácích prací a najednou mi bleskne hlavou nápad ohledně nějakých aktivit, a nebo bohužel někdy i to, že jsem měla ještě někam zavolat nebo napsat. Organizace jednotlivých aktivit je také náročná, sama bych to mnohdy nezvládla. Naštěstí mám kolem sebe mnoho nadšených lidí, kteří mi pomáhají.

Co vnímáte jako největší problém?
Největší problém je u nás financování. Platy ředitelek od nikoho nemáme, musíme si je tedy vydělat sami. Pro mne je dané, že musím jít dvakrát až třikrát do měsíce školit v rámci první pomoci, abych získala částku na minimální mzdu, kterou na pozici ředitelek většina z nás má. Zároveň si musíme školením vydělat na odvody, nájmy, nákupy zdravotnického materiálu a výukového materiálu. Získáváme nějaké finanční prostředky přes Červený kříž na dárce a výuku mladých zdravotníků, jsou to vše ale účelové dotace a na mzdu je tam opět minimum. Dotace z města využíváme na organizování akcí pro širokou veřejnost. Někdy je to tedy hodně náročné a někdy až charitativní, na konci měsíce si nejsem jista, jestli vůbec mzdu dostanu.

Sociální služby jsou u nás dlouhodobě finančně nedoceněnou oblastí.
To ano. Hlavně potom trochu zamrzí, když se někdo ohání pozicí „ředitelka“ a myslí si, že tu bereme peníze jako u velkých firem.  Skvělé by bylo, kdyby se nám třeba podařilo získat nějakého sponzora, který by tyto aktivity zaštítil, a pak bychom mohli být aktivnější ještě mnohem více.

Mimo to o vás vím, že jste maminkou čtyř krásných dcer. Jak se vám daří sladit práci a rodinu? 
Moje rodina je skutečně veliká. Dvojčátka Viktorie a Terezie jsou už 13leté slečny, 7letá Amálie je prvňačka a nejmladší Rozálii budou 4 roky. Skloubení je někdy hodně náročné. Občas si vyčítám, že jsem raději nešla zpět do nemocnice jako zdravotní sestra, kde bych měla několik služeb a plno volných dnů nebo někde do firmy, kde by si člověk odpracoval svých 8 hodin a mohl jít s čistou hlavou domů. Jenže moje práce mě velmi baví, neustále vymýšlet aktivity, plánovat, organizovat… Nějak se bojím, že bych už bez toho nemohla být. Pracovní aktivity o víkendech většinou spojuji s tím, že si beru holčiny s sebou a pomáhají mi. Mám také veliké štěstí, že mám obě babičky již v důchodovém věku a jsou to „ty hlídací“ babičky, které mi hodně pomohou. Bez nich a tolerance manžela bych tuto práci nemohla dělat.

Děkuji za rozhovor, ať se Vám daří!