Nástup do školky je potřeba natrénovat, říká dětská psycholožka Eva Němečková

Jak začít dítě z pohledu rodiče připravovat na vstup do mateřské školy? A jaký je ideální věk pro začátek této přípravy dítěte?
Co jsem zažila jako dítě, bylo „prostě jdeš do školky a co tam bude uvidíš“. Společnost se naštěstí mění a zjistilo se, že příprava dítěte je důležitá. Nejdřív se má začít přípravou samotných rodičů. Rodina se musí rozhodnout, jestli je dítě zralé, tedy jestli půjde do školky ve třech, čtyřech letech. Až pak teprve je komunikace dítěti, že rozhodnutí padlo, s tím, že mu důvěřujeme, že to zvládne. Mám i zkušenosti, že jsou rodiče ambivalentní, říkají si „to naše dítě to nezvládne, tak to zkusíme, uvidíme“ ale potom je ta adaptace mnohem těžší. Děti mají antény a samy cítí, když je rodič předává ve školce a nechce je vnitřně pustit. Proto jsem velký zastánce toho, že si rodiče musí být jisti, že to zvládnou všichni spolu.

Existují způsoby, kterými mohou rodiče podpořit sociální dovednosti svých dětí před vstupem do mateřské školy?
V Německu vždycky říkáme přísloví „kenn ich, also kann ich“, což znamená znám to, a proto to dokážu. Strach z nového je naprosto přirozený, jde tedy o to co nejvíc předtrénovat. To, že dítě ví, kudy vede cesta do školky, ví, jak vypadá paní učitelka. U předání bych nedoporučovala, aby děti tu situaci ještě nikdy nezažily. Například že je dosud hlídala jenom babička nebo maminka, ale nikdy nikdo cizí. To je pak pro ně velký šok.

Předpokládám, že různé temperamenty dětí hrají různé role. Jsou tedy například nějaké charakterové rysy u dětí, které pomáhají se rychleji zadaptovat?
Je to skutečně tak, že není univerzální recept, není univerzální dítě. Berte své dítě takové, jaké je, a nelámejte to přes koleno a neříkejte: „Podívej, támhle Honzíček tam jde, proč ty s tím máš problém?“ Protože zrovna to může být problémové téma toho dítěte a Honzíček může mít úplně jiná témata. Když jdete nakupovat, můžete sledovat, jestli je dítě otevřené nebo mu to dělá problém. Pak můžete říct, hele, budeme to potřebovat, tak to spolu natrénujeme. Potom si doma můžete hrát na školku, říct tady je tvůj háček, tam si vždycky dáš svou taštičku, a teď jdu do práce a ty jdeš do školky. Zamáváme si nebo jak se chceš rozloučit? Je skvělé vymyslet, kde může mít dítě něco pod kontrolou, kde může samo za sebe rozhodovat. Uměle vytvoříme ty situace a ptáme se: „Kam si chceš dát toho plyšáka, jak se chceš rozloučit, poběžíš nebo půjdeš malými krůčky do školky?“ Až pak dítě půjde doopravdy do školky, bude vědět, kam si má dát flaštičku nebo poběží rychle jako raketa k paní učitelce, a tím už se ten přechod trochu usnadní.

Jaký styl adaptace byste doporučila – je vhodné začít třeba jen dopoledním chozením do školky nebo raději ob den?
Je opravdu geniální, když si školku můžou děti projít předem. Poznají, jak to tam voní a vypadá. Důležité je v adaptačním období dávat dítě do školky třeba kratší dobu, ale pravidelně. Také je důležité být v kontaktu s paní učitelkou, aby pozorovala, jak mému dítěti je, a včas reagovala nebo zavolala, že to třeba opravdu nejde. Emocionální reakce na začátku může být, jde o to, jak dlouho. Sledovat je taky třeba, jestli se nezačne měnit charakter dítěte a rodiče neřeknou, že to je úplně jiné dítě, než jaké znají, je plačtivější nebo má problémy s jídlem. To už jsou pak faktory, kdy říkáme, že je třeba zpomalit nebo víc stabilizovat. Obvykle šest týdnů je doba, kdy můžou být všechny reakce.

Jsou i děti, které to zvládají hůře a ani šest týdnů k adaptaci jim nestačí. Jak potom pracovat s pocitem opuštění u takových dětí? A jsou i děti, které se nezvládnou zadaptovat nikdy?
Pokud mají děti s adaptací opravdu velké problémy, koukáme diagnosticky dál, co to může způsobovat. To už je hodně individuální, co za tím může stát. Máme i děti, u kterých školka hodně spolupracuje, rodiče spolupracují, ale prostě to nefunguje. Pak se skutečně musí kouknout diagnosticky, co, proč, a jak. Je tam spousta faktorů, co hraje roli, a někdy i třeba jenom paní učitelka dítěti nesedne.

Co radíte rodičům, že mají dělat, v případě separační úzkosti a pocitu odloučení u dětí?
Dítě ještě nemá vyzrálou představivost, nechápe, že někde jsem já a někde jsou moji rodiče. U loučení je proto důležité říct, „sice teď mě neuvidíš, teď tu budeš s paní učitelkou, ale já tě zase vyzvednu“. Taky doporučuji něco, na co se to dítě může těšit – ne sladkosti, ale ve smyslu „hele, až tě vyzvednu, půjdeme cestou, kterou máš rád, anebo se podíváme na ovečky, pohladíme si zvířátka.“ Zachránit může i když si dítě, po domluvě s učitelkami, do školky přinese nějakého plyšáka nebo dečku, se kterou se mazlí. A ještě jeden fajn trik je, že rodiče dětem řeknou: „Já na tebe budu často vzpomínat, a vždycky, když na tebe budu vzpomínat, tak si máčknu tady na palečku, a ty to určitě budeš cítit. A ty až na mě budeš vzpomínat nebo ti bude úzko, tak si tady taky máčkni na palečku, a to je zpráva pro mě a já vím, že jsme ve spojení.“ Děti reagujou na takovéhle maličkosti, ale ty jsou hrozně důležité.

A co dělat, když dítě i po delší době pláče při každém ranním odchodu do školky?
Myslím, že to ucítí jak děti, rodiče, tak paní učitelka, že tam probíhá něco, co není standardní, a je to pak dobré řešit s nějakou poradnou nebo psychologem. Když je to nad šest týdnů nebo dokonce půl roku, tak by bylo dobré vyhledat pomoc. A samozřejmě zkoušet různé strategie nebo zredukovat trochu čas, který dítě tráví ve školce a být pořád v komunikaci s paní učitelkou – kdy ten pláč přijde? To je hrozně důležité.

Jaké jsou tedy ukazatele, které rodičům odhalí, že by bylo vhodné vyhledat odbornou pomoc?
Dala bych na paní učitelku. Pláč po příchodu je běžný, ale když se dítě ani po půl dni ve školce neuklidní, už je potřeba to hlídat. Rodiče ve školce nejsou, vůbec neví, co se tam děje, proto je komunikace s paní učitelkou klíčová. Také je třeba sledovat změny v charakteru dítěte. Často bolí bříško nebo hlavička, jiní rodiče říkají, že prostě dítě do školky nedostanou, i kdyby se stavěli na hlavu. Tam už se to pak řešit musí.

Mateřská škola je pro dítě ze sociálního hlediska nenahraditelná. Bohužel se ale v Česku setkáváme s tím, že jsou školky plné, a tím pak nemůže pedagog nabídnout dostatečně individuální přístup, jaký by dítě potřebovalo. Jak pak postupovat, když ten individuální přístup se stoprocentní pozorností chybí?
Je to smutný a ode mě možná trochu utopický, ale vím, že individuální přístup by potřebovalo každé nové dítě, které do školky přijde. Jsou děti, které to zvládnou úplně super, ale pak jsou děti, které by trošku větší podporu potřebovaly. Pak je na rodičích, aby to pedagogům řekli, nebo naopak, aby to řekla paní učitelka rodičům. Pak se může přemýšlet, jak s tím pracovat dál.

Ve spojitosti s cizím prostředím mě napadá otázka, jak děti připravit na jinakost obecně? Jinakost jazyků, barvy pleti a podobně?
Záleží, jak se to komunikuje v rodině, nejenom před školkou, ale už celkově. Konfrontace totiž není až ve školce, ta je už i v běžném životě. V rodině jsou nějaké vnitřní vzorce, a to, jak se s tím zachází. Vždy říkám, že co největší transparentnost v dětském jazyku je důležitá, plus podpora toho, aby se děti ptaly. Vždycky můžeme říct, „pojď, já ti to vysvětlím a děkuji že se ptáš“. Můžeme tím předat trochu sociálního dál.

Kdybych se ještě vrátila k té pozornosti, co dělat, když dítě vyžaduje neustálou pozornost rodiče nebo pedagoga a nechce se zapojovat do kolektivu?
V tomhle případě bych pátrala po tom proč. Jestli třeba dítě přijde ze školky a už se nechce s nikým bavit, tak toho má třeba dost, po celém dni. Když ještě před nástupem do školky dítě nevyhledává kolektivy, pátrala bych po tom, co dítěti vadí. Jsou i děti, které mají rády svůj klid, a naopak jsou děti, které doma dělají teror, když se nejde na hřiště. Zkoušela bych, co dítěti vadí nebo co nemá rádo. Zároveň by to chtělo trénink, třeba jenom na deset minut do nějakého kolektivu a sledovat, jak dítě reaguje a v dobrém včas odejít. Aby si to dítě odneslo dobré zkušenosti a mohlo se zase další den trénovat.

Co dělat, když se dítě vzteká a brečí, že nechce do školky – jaký je dle Vás ten správný, zdravý přístup, který dítěti neublíží?
Rozdíl je v tom, jestli se dítě vzteká, protože chce televizi, anebo proto, že nechce do školky. To bych brala vážně. Nejdřív uklidňovat a nechat projít vztek a opravdu dát důraz na podporu. Zacházení se vztekem, to je ale téma na týdny. Je otázka, jestli je to vztek nebo strach, anebo jenom zkouška ve smyslu „já bych radši byl dneska doma, tak udělám scénu a uvidíme co se bude dít“. Je hrozně rozlišný, jaký druh pláče nebo vzteku to je. Pokud by šlo o pláč před školkou, tak tam rozhodně co nejklidnější pozice ze strany rodiče. A když to opravdu nejde, tak třeba zavoláme paní učitelce, že přijdeme o hodinu později, že si teď s dítětem musíme dát čas, nesmíme to zabalit. Hlavně žádný tlak.

Na závěr bych se Vás ráda zeptala na nějakou Vaší pozitivní zkušenost, že jste třeba viděla progres, u nějakého malého pacienta.
Jsem šťastná za každou situaci, kdy to klapne, kdy to vyjde, kdy paní učitelka říká „to byly začátky a všechno jsme to přežili“. Nebo kdy rodiče říkají že to byla fuška, ale zvládli jsme to všichni spolu. A také důvěra, když jí v sebe děti a paní učitelky mají, že to společně zvládnou, to je vždy krásné pozorovat. Když se do toho navíc vloží individualita a kreativita, tak to je nádhera.