Zapisoval jsem často bezprostředně – v noci, za svítání. Bylo to mé volání. Tak vysočinský básník a spisovatel Miloš Doležal popisuje vznik knihy Jana bude brzy sbírat lipový květ, kterou napsal krátce po manželčině náhlé smrti. Básnické dílo zaujalo natolik, že za něj autor nedávno získal prestižní cenu Magnesia Litera. V rozhovoru se dočtete nejen o tomto počinu, ale i o dalších autorových knihách a třeba i o setkáních se zajímavými lidmi z Vysočiny.
Nedávno jste získal ocenění Magnesia Litera. Jaký to pro vás má význam?
Těší mě to a současně si uvědomuji, že je to především cena pro moji zesnulou ženu Janu.
Cenu jste dostal za poezii, což nebývá obvyklé. Určitě zaujalo silné téma. Může být váš úspěch inspirací nebo příslibem pro ostatní básníky?
Na to nedokáži dostatečně odpovědět. Psaní je individuální záležitost, samotářská. Často se jedná o vnitřní zápas, ve kterém je každý takřka sám. Tedy když odhlédnu od síly tradice a zástupů mistrů, kteří nás předcházejí. Skutečná tvorba nezávisí na cenách a oceněních, ale na vlastním úsilí a schopnosti se pustit na dlouhou a náročnou pouť.
Ve svém díle se vyrovnáváte s tragickou událostí ve vaší rodině. Pomohlo vám psaní lépe se se situací smířit, nebo pomohlo úplně něco jiného?
Asi ano, muselo to mít vliv. Asi jako zábradlí u uklouzané pěšiny. Přidržujete se, nesvalíte se. Pomohla však nejvíc sestra a děti a přátelé. A rodná krajina a přímluvy předků.
Jak vznikla básnická sbírka o vaší ženě? Je to přece jen krátká doba od jejího odchodu, možná bylo těžké psát.
Zapisoval jsem často bezprostředně – v noci, za svítání. Bylo to mé volání.
Co v současné době chystáte, je na obzoru další kniha?
Ano, teď vyšel v nakladatelství Dauphin knižní výbor z mé poezie od roku 1995 do roku 2022, který se jmenuje Trnem rejnoka. A na podzim by měla v nakladatelství revolver revue vyjít knížka s názvem Tady nikdo není, jen já, což je devět příběhů židovských osobností, převážně u nás méně známých, ale spjatých s Vysočinou. Příběh profesora Maxe Eislera, historika umění, který působil v Jihlavě, nebo příběh třešťského lékaře MUDr. Löwyho, strýce Franze Kafky, nebo osud Vítězslava Bondyho, vinopalníka z Lipnice, přítele Jaroslava Haška a tak podobně. A od června by měla být v Petrkově, domě rodiny Reynkových, k vidění výstava mých fotografií na téma francouzské Auvergne, krajiny něčím podobné té naší, vysočinské.
Váš život je spjatý s Vysočinou, i když jste momentálně v Praze. Když se řekne Vysočina, co se vám vybaví jako první?
Tady bych vás opravil. Sice jsem v Praze studoval a dlouhá léta pracoval v rozhlase, ale Vysočinu jsem nikdy neopustil a stále v ní žiji, bydlím, pracuji a dýchám. A co se mi vybaví? Žula, vítr, horizont s hradem Lipnice, aleje, a teď vyvražďované lesy.
Jako kluk jste pobýval blízko městečka Zahrádka, které muselo ustoupit vodě. Možná si ještě pamatujete z dětství, jak zmizelo.
Ano, pamatuji si jeden obraz. Když se městečko v první polovině 70. let bouralo. Jak se rozebíraly krovy střech, tak trámy úděsně skřípaly. Jako by někdo z hlubiny naříkal. Později mi to došlo. Byl to obraz zkázy evropské civilizace.
V kostele, který voda nepohltila, působil Josef Toufar, spjatý s Číhošťským zázrakem. Téma pro vaši diplomovou práci, a později knihy o knězi Josefovi Toufarovi, bylo tím pádem asi jasné.
Ano, docela přirozeně se to propojilo. Moji prarodiče byli jeho farníky a přátelé. Měl jsem později možnost navštěvovat Toufarovy spolupracovníky a nejbližší, nahrávat rozličné vzpomínky, následně bádat v archivech, poznal jsem i některé Toufarovy mučitele. A nakonec se mi podařilo z tohoto po léta sbíraného materiálu napsat snad živý portrét umučeného kněze.
Překvapilo vás při zpracování tématu něco?
Toho bylo mnoho, stále jsem byl udivován. Ale za všechny drobný příklad. Rád bych vzpomenul neteř Josefa Toufara, paní Marii Pospíšilovou. Jako dvacetileté děvče byla se svým strýcem na faře v Číhošti, stala se svědkem dramatických událostí. Byla to obyčejná venkovská žena, která nemohla studovat, mohla dělat jen podřadná zaměstnání, stále špehovaná StB a rozličnými fízly. Ale ona byla nesmírně statečná, nebála se, představitele režimu bombardovala svými žádostmi o informace, co se stalo s jejím strýcem a podobně. Svojí pevností a neústupností se jí podařilo řadu věcí zjistit a vyvzdorovat. Poznal jsem ji ještě za komunismu. Všichni se tehdy báli se mnou o Josefu Toufarovi mluvit a paní Pospíšilová naopak. Otevřeně mě, neznámého, přijala a o všem mi vyprávěla. To byl důležitý impuls k tomu, abych se tou kauzou zabýval.
Toto téma se ale táhne ve vaší tvorbě jako červená nit. Ve svých článcích a pořadech jste se zabýval celou řadou významných osobností a událostí z doby totalitních režimů. Vaše rodina dokonce má přímou zkušenost, když po výslechu StB zemřel váš prastrýc. S tímto traumatem a stigmatem se asi žilo těžce, asi se to táhlo až do revoluce. Dá se s tím nějak vyrovnat?
Trauma se spíš týkalo mých prarodičů z matčiny strany, pronásledovaných soukromých zemědělců. S tím, jak komunistický režim zlikvidoval selský stav a venkov, se budeme vypořádávat ještě dlouhá desetiletí. A obávám se, že se to asi nikdy neuzdraví. Nesu si spíš traumata z období normalizace, doby rozličných kompromisů a úliteb. Je to všechno proces, který bude trvat. Kéž se podaří alespoň něco napravit a srovnat.
Hodně často se setkáváte s příběhy hrdinství a osobní statečnosti. Je někdo, kdo vás svými postoji a životem ovlivnil nejvíce?
Určitě ano, byl by to dlouhý zástup krásných lidských tváří, kteří inspirovali. Za všechny bych jmenoval profesora Karla Vránu, Víta Tajovského, Marii Zahradníčkovou, moji babičku z Velkého Meziříčí, Josefa Kroutvora, manželku Janu. A mnohé další.
Otázka na konec. Příběhy lidí, co žili před námi, nesou v sobě poučení pro další generace i pro nás. Co bychom si měli od nich vzít v současné době, kdy tu je jedna krize za druhou?
Humor, nebojácnost - vyhnat strach ze svých příbytků, soucit a trpělivost.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
