Nedávno točil s legendárním Pierrem Richardem i s původními obyvateli na ostrově Siberut nový film Dvě slova jako klíč. Režisér Dan Svátek pocházející z Telče už chystá další se zajímavým tématem. Zápisník alkoholičky podle knihy Michaely Duffkové.
To nejlepší na konec, říká se. V září jste dokončovali film Dvě slova jako klíč a poslední natáčecí den patřil legendě francouzského filmu. Jaké bylo, mít před kamerou Pierra Richarda v roli kněze?
Byl to zasloužený bonbónek na dortu. Po všech těch náročných částech na těžko přístupných místech světa, navíc v průběhu covidového období, byla tato francouzská část doslova za odměnu. Pierre Richard byl okouzlující - vstřícný, usměvavý, ochotný a milý. Nebylo lehké ho získat, ale po ročním vyjednávání se to povedlo. Ne, že by se mu nechtělo, naopak. Ale i přes svůj pokročilý věk nemá o práci nouzi. Doslova jsme ho ukradli z natáčení filmu Jeanne du Barry s Johnnym Deppem. Klaplo to a jsem za to moc rád.
Tímto je film kompletní. Jak sám zmiňuješ, vznikal na různých místech po celém světě. To přineslo hodně zážitků. Například pobyt u kmene, kam se spisovatel Josef Formánek vrací už řadu let. Mohl bys přiblížit práci na místě a setkání s původními obyvateli?
Tahle část byla asi nejsložitější. Nejen tím, jak složitě a dlouho jsme se na ostrov Siberut ležící pod Sumatrou dostávali, ale tím, že jsme byli naprosto odříznutí od světa. Což o to, není to špatné se na chvíli vypnout od civilizace. Ale jakýkoliv problém s technikou, členem štábu nebo hercem - točili jsme tam s Ivanem Frankem a Davidem Švehlíkem - by znamenal stopku, protože výměna pokažené techniky nebo náhrada za člena štábu by nebyla možná.
Vše v tomto ohledu dopadlo dobře.
Pro všechny z nás to byl úžasný zážitek. Spali jsme společně v jedné umě (mentawajském obydlí) spolu se členy celého kmene, kteří navíc každou noc protancovali a prozpívali, neboť šamani léčili nemocnou holčičku. Dodnes David vypráví, jak mu vedle jeho hlavy uprostřed noci obětovali slepičku, kachničku nebo prasátko.
Co holčičku trápilo?
Bohužel v době, kdy jsme v umě, bydleli, nemocněla hned první den v kmeni jedenáctiletá holčička. Šlo o bolest břicha. Tři šamani ji léčili po tři noci, čtvrtou jsme jim dali antibiotika, která naštěstí zabrala. Nebo spíš práce šamanů, řekněme.
Máš za sebou aktuálně dobu plnou cestování po světě, což je ti hodně blízké už od začátku kariéry. Je ještě něco, co tě ve světě překvapí? Že si řekneš, tohle jsem opravdu nečekal.
Pořád mne něco překvapuje, respektive nechám se rád překvapit. Sice to stojí více úsilí dostat se na místa, kde to vypadá exoticky, protože lokace, kde to ještě před dvaceti lety vypadalo divoce, dnes připomínají jakékoliv místo v západním světě. Například v japonské metropoli jsem si v polovině devadesátých let připadal jako na jiné planetě, teď se tam cítím podobně jako v nějakém evropském velkoměstě. Chováním lidí, vzhledem prostředí, vším. Neodvratný postup globalizace.
Kdy film uvidíme a co od něj můžeme čekat?
Film Dvě slova jako klíč dokončíme do konce roku a premiéru by měl mít v únoru. Navazuje na náš film Úsměvy smutných mužů, opět podle knihy Josefa Formánka. A ačkoliv v něm najdeme pár stejných postav v podobě Davida Švehlíka, Ivana Fraňka, Jaroslava Duška či Mariky Šoposké, žánrem jde o naprosto jiný druh filmu. Vyžaduje větší vnímání, nejspíš je určen i pro citlivější a empatičtější část publika. Stejně jako čtenáři Formánkovy knihy, i diváci našeho filmu se budou zamýšlet nad lidským počínáním v dnešním světě. O věcech, které nás přesahují. O víře, o svých blízkých, o smyslu toho, proč tu jsme. O osudu a budoucnosti světa, což je v této době na místě víc než kdykoliv předtím.
Možná bude těžké zaujmout mainstreamového diváka.
Dvě slova mainstreamového diváka nejspíš tolik nezaujme, na což jsme docela hrdí. Ale je pravda, že to jsme si o Úsměvech mysleli taky a stal se z toho nejoblíbenější film roku 2018 s velkou návštěvností. Takže kdo ví.
Jeden film se právě dokončuje, ale nedá mi to a musím se zeptat na další plány.
Na jaře se chystáme zfilmovat knihu Michaely Duffkové Zápisník alkoholičky, čímž navazujeme na problematiku alkoholismu, tentokrát z pohledu ženy. A to je naprosto jiné pití, to mi věřte! Zápisník alkoholičky vzniká v koprodukci s televizí Prima. Scénář napsala Marta Fenclová a máme to moc hezky obsazené - zatím nemůžu prozrazovat. Je to dost silný a napínavý příběh, který ale dobře skončí, to mohu prozradit. Začínáme natáčet na jaře příštího roku a do konce roku by měl být hotový.
Zaznamenala jsem, že by mohlo přijít pokračování předposledního filmu Spící město, který se divákům taky líbil. Druhý díl podle literární předlohy.
To bychom si sice přáli, ale už to nebude nejspíš možné. Děti, které ve filmu hrály, už vyrostly. A není to proveditelné, protože druhá kniha Martina Vopěnky s názvem Spící spravedlivost přímo navazuje na děj, který skončí v prvním díle. Ale možná s jiným obsazení. Kdo ví?
Film vznikal ve velmi zvláštní době covidových lockdownů převážně v jižních Čechách. To se zrovna propojilo s hlavním motivem pandemie, kdy rodiče dětí náhle usnou. Hlavní hrdinové se navíc musí vypořádat s únosem jednoho ze sourozenců. Co za zkušenost ti dalo natáčení s dětskými herci a s vlastními syny
Naprosto jiná disciplína, točit s dětmi! Děti ve své podstatě neumí hrát, musíte je navést do situace, aby si představily, že se to skutečně děje. Což u thrilleru pro ně může být dost náročné. U napínavých či děsivě vypadajících scén představuje pro dětské herce velké úsilí. Samozřejmě nesmíte zapomenout na to, že v nich nesmí zůstat trauma s natáčení. Ten čas jsem si se svými syny užil a hodně mě to bavilo. Měli možnost nahlédnout do mé profese a máme pocit, že nás to také dost sblížilo.
Výběr lokace nebyla náhoda. Česká Kanada je krajem, kam se vracíš. Stejně jako do Telče, kde jsi prožil kus života.
Telč je srdcová záležitost a nedám na ni dopustit. Kdekoliv jsem, rád se o krásném městě na hranicích Čech a Moravy zmíním. Hlavně v Asii nebo v Americe jen těžko chápou, že může existovat tak krásné místo. V České Kanadě máme chatu a znám tam každý kout, proto byl výběr lokace snadný. Natáčeli jsme od Slavonic až po Jindřichův Hradec, velkou část jsme pak natočili i v Českých Budějovicích.
Až se podaří natočit Zápisník alkoholičky, máš nějaký výhled na další film nebo filmy?
Do budoucna bychom chtěli natočit příběh obdivuhodné ženy. Doktorky Kálalové, která za první republiky založila v Orientu první československou nemocnici a léčila ženy, což v té době v arabských zemích bylo skoro nemyslitelné, nebo při nejmenším hodně složitě. A s Pepou Formánkem máme sen zfilmovat jeho román Mluviti pravdu, těžko uvěřitelný příběh muže napříč dějinami dvacátého století.
Tak to budete mít co dělat. Tak se zeptám, co když si chceš od všeho toho filmování odpočinout.
To mi nějak nejde, protože si říkám, že na to budu mít ještě spoustu času. Ale když už k tomu dojde, tak volný čas trávím v kině, s přítelkyní nebo přáteli na procházkách po horách či v lese. Anebo pak v přírodě s mými syny. Poslední dobou mě hodně baví chození s kočárkem s mým ročním synem Samuelem. On je teď můj největší relax i meditace.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
