(NE)OBYČEJNÍ: Jihlava je bezpečné město, situace v centru se zlepšila, říká oceněný asistent prevence kriminality David Drevňák

Cenu Rady města Jihlavy udělují radní „fyzickým a právnickém osobám za významný přínos pro město spočívající zejména v činnosti vedoucí k rozvoji Jihlavy nebo propagaci, za ekonomický přínos, za aktivity v mezinárodním měřítku, za významné ovlivnění veřejného dění,“ jak uvádí městský web Ježkovy oči.

„Cenou jsem byl samozřejmě příjemně překvapen, vůbec jsem to nevěděl, že můžu být takto oceněn,“ říká s odstupem několika měsíců David Drevňák. „Určitě je to veliké zadostiučinění a důkaz, že všechna ta práce, kterou dělám, je vidět. Není to přitom jen cena pro mě, ale pro všechny mé kolegy a kamarády. Když mi ale přišel dopis od primátora, prvně jsem se zhrozil, že jsem něco provedl,“ směje se.

Primátor Petr Ryška předává Davidu Drevňákovi Cenu Rady města Jihlavy. Zdroj: Město Jihlava.

Poté se však musel nachystat na příval gratulací. Ty první přišly ještě před oficiálním předáním ceny. „Mamka totiž dala fotku té pozvánky na Facebook,“ vysvětluje David. Ty další a mnohem početnější gratulace dorazily k držiteli ceny až poté, co informace šla oficiálními mediálními kanály do světa. „Lidi mi volali, psali, na ulicích mi gratulovali i lidé, které osobně neznám. Ti se vyptávali, co vlastně moje práce obnáší,“ popisuje David nebývalý zájem o svoji osobu.   

Což je vlastně dobrá otázka. Co vlastně dělá asistent prevence kriminality v jihlavských ulicích? „Na každé směně máme seznam úkolů. Pravidelně kontrolujeme černé skládky, závady nebo rozbité věci,“ vypočítává. Dále zmiňuje, že dochází ke kontrole různých potenciálně problémových lokalit, např. městských domů s hodně Romy, parků s bezdomovci, nebo dětských hřišť. „Tam všude dochází k porušování provozních řádů a vyhlášek, většinou to řešíme slovním napomenutím a preventivním upozorněním, ostatně pokuty udělovat nemůžeme,“ říká David, který jako asistent prevence kriminality působí v Jihlavě již třetím rokem.

„Romské děti se už po centru nepotulují tak bezcílně“

Protože jsou lidé často agresivní, přiznává, že se jedná o poměrně psychicky náročnou práci. „Na nás si dovolí víc než na městskou policii, berou nás jako provokatéry,“ popisuje David, který však přímo s Romy má pozitivní zkušenost. „Ti si docela nechají říct, nás jako Romy víc chápou a rozumí, máme stejnou mentalitu. Jsou rádi, že to řešíme zrovna my a ne třeba strážníci městské polivie, často tak dosáhneme kompromisu. I proto byla funkce asistenta prevence kriminality zřízena,“ pochvaluje si David, který mj. za jednu směnu nachodil dříve až 12 kilometrů.

Respondent Drbny je přesvědčen, že díky i jeho aktivitám se situace mezi romskou komunitou a většinovou společností zlepšily. „Ať už jde o Romy, Vietnamce nebo Ukrajince, dokázali jsme tyto komunity propojit, aby se navzájem pochopily, i díky tomu se v Jihlavě líp žije,“ myslí si David. „Dlouhodobě také pracuji s romskými dětmi, už se po náměstí nepotulují tolik bezcílně. Mám hmatatelnou zpětnou vazbu, vidím na nich, že začínají být aktivní, přemýšlí nad svým volným časem, to tady před třemi, čtyřmi lety nebylo,“ je přesvědčen.

„Jakmile se hádají dvě ženské, je lepší se do toho moc neplést“

S tím souvisí i tolik diskutovaná bezpečnost v centru Jihlavy, zejména po setmění. „Když jsem tady jako asistent prevence začínal, vnímal jsem, že lidi ten pocit jistého nebezpečí mají. Sami jsme tu kriminalitu chtěli poznat,“ vzpomíná David, který vzápětí vylučuje, že snad mělo nějak docházet k trestným činům. „Jednalo se spíš o lidi, kteří konzumovali alkohol, hlučnou mládež a nepořádek, tedy „jen“ porušování vyhlášek města. Ale ty kritiky jsem vlastně chápal,“ připouští David.

V dnešní době se podle něj maximálně potká tak skupinu bezdomovců, jak na lavičce spí nebo pijí pivo. „Mladí se sice v pracích třeba v pátek večer hloučkují, ale my je dopředu upozorníme, ať je to v klidu. Protože se trochu známe, často mi odpovídají „Ale strejdo, vždyť my nic neděláme,““ uzavírá s úsměvem asistent a tvrdí, že Jihlava je za poslední roky bezpečným městem.

S vyloženě nebezpečnými situacemi se prý asistenti prevence kriminality zase tak často nesetkávají. Pokud má David vzpomenout nějakou konkrétní událost, vybaví si vyhrocenou hádku mezi dvěma romskými rodinami, ve které měly prim ženy. „Vždy nám říkali, že jakmile se hádají dvě ženské, je lepší se do toho moc neplést,“ usmívá se David. „Tehdy jsme zavolali hlídku, ale než přijeli, museli jsme si poradit sami. Můj kolega s opravdu velkými rameny si stoupl mezi ty ženské, já jsem spíš situaci uklidňoval. Tehdy bylo štěstí to, že jsme je znali, protože kdyby do toho jako první vstoupil strážník, kdo ví, jak by to dopadlo.“

Zedničina úplně nedopadla

David Drevňák je rodilý Jihlavan, který vyrůstal přímo v centru města, nejprve v Křížové ulici, pak v Husově ulici. „Naší zahradou bylo náměstí, ulice a vnitrobloky, dělali jsme neplechy, hráli jsme fotbal v parcích, mezi auty, což by se samozřejmě nemělo, ale tehdy moc nebylo kde jinde,“ vzpomíná na dětství. „Měl jsem spoustu kamarádů, jak Romů, tak i Neromů, stále se zdravíme se a víme o sobě,“ potvrzuje, že vazby vydržely i zkoušku časem.

David navštěvoval Křesťanskou základní školu, která mu do budoucích profesí, jak se ukázalo, dala velice slušné základy. „Byla to první jihlavská škola s inkluzí, takže tam chodilo hodně Romů, ale i další národnostní minority nebo tělesně postižení. Protože s tím uměla škola pracovat, šikana byla minimální.“ Právě zde získával cenné sociální dovednosti a základy pro budoucí práci s různými lidmi.

Po základní škole se šel David učit na zedníka, což ho prý nikdo moc nebavilo a za svůj život zedničil minimálně. „Zkoušel jsem to s kamarády, ale mně to moc nešlo už na škole. Jít na zedníka bylo prakticky automatické, protože v rámci rodiny máme stavební firmu, i strejdové a bratranci jsou zedníci a dělníci na stavbách,“ vypráví s dodatkem, že jeho vysněný obor byl barman – číšník, kam ho ale kvůli prospěchu nevzali. Ke kuchyni ale nezanevřel: „Vařím rád, je to můj koníček,“ potvrzuje, „jen mi občas přítelkyně říká, ať už toho nechám, že po mně musí umývat spoustu nádobí,“ směje se.

Hudba jako velký a dlouhodobý koníček

Kromě kuchyně se David rád ochomýtá tam, kde zní hudba. „Dělám DJ, hudební produkci, organizaci společenských a kulturních akcí,“ vyjmenovává své další zájmy. „Už na základce jsem měl rád hudbu, ale na hraní na nástroj jsem byl líný, ani mi nešly noty, jsem totiž dyslektik a dysgrafik,“ popisuje. Blíže k hudbě přičichl ve 13 letech, kdy bratr kamaráda otevíral diskotéku, která byla v určitých časech vyhrazena i pro děti. „A nás napadlo, že bychom jim mohli pouštět písničky.“

To ale ještě nebyl dýdžejing v pravém smyslu slova. „Později na opravdových diskotékách mě zaujali ti praví DJové, ty jejich aparatury, přehrávače a scratche, to mě chytlo,“ vypráví nadšeně. „Někdo chodil na diskotéku tancovat, někdo koukat na DJ,“ říká David pobaveně. „A pak jsem s tím začal sám, hrál jsem na diskotékách a pak je dokonce sám pořádal,“ potvrzuje svoje organizační schopnosti. Tomu se věnoval zhruba do svých 20 let. „Co mi zůstalo, tak stále pořádám zábavy po vesnicích, kam zvu i romské kapely.“

Přes charitu k založení volnočasového spolku

Zpátky ale do práce. Když Davidův pokus se zedničinou nevyšel, přijal pracovní nabídku od Oblastní charity Jihlava, která byla jeho srdci bližší. „Tehdy terénní pracovníci hledali někoho do týmu a vzhledem ke znalosti romské komunity mě oslovili a vzali.“ Zúčastnil se tak projektu „Společně a úspěšně v Jihlavě“, jehož cílem byla podpora mladých romských studentů ze středních škol ke vzdělávání a smysluplnému trávení volného času. „Ten projekt byl hodně dobrý, nesl výsledky a je jen škoda, že byl po třech letech ukončen,“ mrzí bývalého pracovníka charity.

Na základě výše zmíněných zkušeností bylo už blízko k vytvoření volnočasového spolku AV-Amari Vysočina. „Když jsem byl v Charitě, poznával jsem, jak hezky fungují různé romské spolky po republice. Chtěl jsem proto, aby to bylo i tady,“ vrací se ke svým plánům. K jejich realizaci došlo o něco později. „Vlastně se ani nedivím, že ta mládež, co ji napomínáme, dělá občas nepořádek a je hlučná. Jsou aktivní, ale na nesprávném místě. Bylo třeba jim najít nějaký cíl a motivaci, aby si za ním šli,“ zamýšlí se David, který spolek vede s bývalými i současnými asistenty prevence kriminality.

V AV-Amari Vysočina nezaměřují jen na tanec a zpěv, dále provozují různé pohybové hry a sporty, ale i vyloženě sociální a vztahovou problematikou jako je komunikace, porozumění, týmová spolupráce a respekt jednoho k druhému. „Občas se někdo, kdo se na nás přijde podívat, ptá: Jak to, že jsou tak disciplinovaní? My je známe jinak. Protože mají cíl, těší se a baví je to, to je má odpověď,“ říká zakladatel spolku, který sdružuje děti od 5 do 15 let. „To je velké rozpětí, ale veškeré aktivity dělají spolu. Z pohledu nácviku nějakých věcí je to složitější, ale po vztahové stránce je to super,“ chválí si.

Oceněný David Drevňák. Zdroj: Město Jihlava.

Do aktivit spolku se David Drevňák zapojuje každý pracovní den, mezi jeho svěřence už patří i jeho starší dcerka Terezka. „Jsem rád, jsme tam spolu trávíme čas. Budu se znovu snažit zapojit i manželku, která ráda a dobře tancuje.“ Ta měla v poslední době jiné „starosti“, před několika měsíci totiž porodila druhou dcerku Rozálku.

Jaké jsou ambice tohoto spolku, jehož členská základna se stabilně rozrůstá? „Sen je, aby z toho jednou vznikla nezisková organizace se svojí strukturou a zázemím, tak to trochu se přiblížit Domů dětí a mládeže, což je super organizace. Pokud bude podpora ze strany města, kraje a dalších subjektů, věřím, že by to mohlo vyjít. Pokud se to povede, v tom dobrém to pocítí celá Jihlava, telefonátů na městskou policii kvůli hlučné mládeži určitě ubude,“ doufá David, který by časem rád zkusil i komunální politiku. „Ale ještě potřebuji nabrat zkušenosti,“ dodává střízlivě.

Rasismus jako český evergreen

Pokud se vede rozhovor s Romem, nelze se vyhnout tématu, které (bohužel) výrazně prostupuje českou společností. S rasismem a poznámkami na barvu své kůže se David setkával již odmala velice často a vlastně doposud. „Každý Rom se s tím setkává. Kamkoli jdete, setkáváte se s rasovými předsudky,“ říká otevřeně. „Ať už se jedná o shánění prostorů pro kulturní akce nebo poptávání práce,“ dodává.

Jde s tím bojovat? „Jasně, štve vás to, ale musíte bojovat, nesmí se rezignovat,“ říká odhodlaně. Dodává, že hlavně pro děti je to složité, ale velmi prý záleží na tom, jak s ním tuto problematiku komunikují rodiče a pak stavět na vlastní zkušenosti. David přitom uznává, že s rasismem se v dnešní době aktivně pracuje a situace se pomalu lepší. „Ale potrvá to ještě dlouho, ještě několik generací,“ je přesvědčen.

Nástrojem k tomu má být jak prevence, jak tematicky zaměřené projekty. „Nejdůležitější je pochopit a blíže poznat konkrétního člověka, vytvoří se vztah a předsudky se postupně boří,“ popisuje své zkušenosti David, který je proti segregaci dětí ve školách. „Je třeba, aby byly dětí od začátku promíchané. Pokud jsou oddělené, tak to pro ty romské je jednodušší, ale náraz do reality potom o to tvrdší a bolestivější,“ dodává závěrem sympatický respondent.