Za Kateřinou Maříkovou mířím do Bohuslavic do hiporehabilitačního centra Mirákl. Dobře to tu znám, jezdíme sem relaxovat s rodinou. Občas tu narazíme i na handicapované děti, kterým přímo tady pomáhají šest let. Není divu. Už jen to krásné prostředí hospodářského dvora ve vesničce na Vysočině musí být lékem na nejrůznější zdravotní neduhy, se kterými sem jezdí klienti z celé republiky. Tím nejdůležitějším je ale práce Kateřiny Maříkové a jejích kolegů. Umí totiž zázraky. Více se dozvíte v dalším díle rubriky (NE)OBYČEJNÍ.
Je sobotní odpoledne, do Bohuslavic vyrazilo hodně lidí. V zázemí centra Kateřina Maříková zrovna vysvětluje studentům své metody, které při hipoterapii a hiporehabilitaci používají. Pak už přichází na řadu naše povídání. A to pěkně od začátku.
Vztah ke koním Kateřina Maříková, která vyrůstala v Soběslavi v jižních Čechách, měla už od dětství. Rodinní přátelé jednou vymysleli projížďku na koních pro děti ve stáji v nedalekém Zálší, a tím to všechno začalo. Kateřina Maříková a její kamarádky pak jezdily za koňmi každou volnou chvíli, účastnily se dětských táborů. V Zálší strávily celé dětství a dospívání.
„Na táborech jsme se ke koňům dostaly i jinak, najednou nešlo jenom o ježdění. Mohly jsme je odvést na pastvinu, nakrmit, čistit je a starat se o ně. A právě tak jsem lásku ke koním v sobě probudila," vzpomíná na začátky Kateřina Maříková.
Od patnácti let se zapojila do pořádání táborů a naučila se pracovat s dětmi. Pro děti vymýšlela aktivity a vedla je k tomu, aby spolupracovaly s koňmi. „Tábory, to bylo spaní pod širákem, ranní rozcvička naboso v trávě nebo hry venku v přírodě. Tenhle život v přírodě a na vsi mě baví dodnes," dodává Kateřina Maříková.
I když by se mohlo zdát, že další volba mladé ženy bude jasná, nebylo to tak. Protože tíhla k přírodním vědám jako matematika a fyzika, šla původně studovat na vysokou školu s tímto zaměřením. Jenže po půl roce zjistila, že bude každý den v práci osm hodin zavřená v laboratoři.
„Došlo mi, že to není nic pro mě, že to není moje cesta. Vzpomněla jsem si, že nejšťastnější léta jsem zažila u koní jako jejich pečovatelka. Šla jsem na fakultu tělovýchovy a sportu studovat fyzioterapii a pomalu začala směřovat k hipoterapii," říká k tomu Kateřina Maříková.
Příběh Sofinky Šalkové
Sofinka je mladá slečna, jejím největším přáním je být jako ostatní. Je laskavá a má obrovské srdce. Ostatně jako většina dětí s Downovým syndromem (DS).
Sofinka byla vymodlené dítě. Jejím narozením se rodičům změnil život. Změnily se hodnoty, nastavení i priority. U některých dětí trvá velmi dlouho, než se odhalí případná diagnóza. Ale u dětí s Downovým syndromem se díky charakteristickému tvaru obličeje pozná téměř okamžitě po narození, že je něco jinak.
Sofinka si během prvních tří let života zažila své. V prvním roce absolvovala operaci očí kvůli šedému zákalu. Ve dvou letech podstoupila operaci srdce. A ve třech letech byla na další operací očí, tentokrát implantaci umělých čoček. Do toho s maminkou cvičily Vojtovu metodu. Podařilo se jim také najít hipoterapii, která je dětem s DS často doporučována. Tam byli ale kvůli velkému zájmu z péče po roce a půl vyřazeni.
Velký zlom nastal v momentě, kdy se narodila sestřička Natálka. Fyzioterapeutka, která měla v péči Sofinku, mamince doporučila cvičit i s její sestrou. Maminka tak nějaký čas zvládala cvičit čtyřikrát denně Vojtovku se dvěma dětmi. Nic dalšího se ale už stihnout nedalo. Rodina, která pečuje o dítě s takto závažnou diagnózou, musí také žít. A tak cvičit přestali a začali se věnovat „normálním“ aktivitám, jako je jízda na odrážedle a posléze na kole, dlouhým procházkám a později i jízdě na lyžích. Sestřička se asi i díky cvičení rozchodila už v osmém měsíci a je to živel a neposeda.
I když Sofinka začala chodit až krátce před třetími narozeninami, tak s maminkou intenzivně makala na rozvoji jemné motoriky a kognitivních funkcí. Je velmi ctižádostivá a ráda se učí. Možná i díky tomu je plně integrovaná. Navíc až do páté třídy měla štěstí na učitele i spolužáky. Teď je v šesté třídě a vše bylo nové a muselo si sednout.
I nadále musí Sofinka neustále cvičit a rehabilitovat. Spolehlivě jí pomáhá hipoterapie. Po jednom nezdařeném pokusu v jiném centru se rodině podařilo dostat do péče v Centru hiporehabilitace Mirákl. To bylo Sofince šest let. Od té doby si třikrát za rok užívá týden u koní. Koně jí pomáhají například s rovnováhou. Maminka popisuje, jak po jednom z pobytů Sofinka najednou začala jezdit na kole. Neméně důležité pro každodenní aktivity je i posilování pánevního dna a prevence skoliózy. Hipoterapie má u Sofinky velký vliv i na rozvoj řeči. V posledních letech se po každém pobytu ještě více rozmluví a je schopná mluvit v rozvitých větách.
Maminka pozoruje, jak je Sofinka po každém pobytu uvolněnější, lépe spolupracuje, lépe píše. Je zkrátka zrelaxovaná, a to je velmi důležité. Čím starší totiž je, tím více je potřeba rozvíjet emoční a kognitivní schopnosti. S přibývajícím věkem se totiž prohlubuje rozdíl mezi ní a zdravými vrstevníky. Koně pomáhají dětem, jako je Sofinka, zvládat emoce, více porozumět světu okolo sebe a napojit se sama na sebe. Sofinka koně doslova miluje a každý den s nimi si naplno užívá. Na koňském hřbetu děti nevnímají, jak moc makají. Je to pro ně radost a hra.
Rodina žádné jiné pravidelné rehabilitace neabsolvuje. Jen masáže dvakrát za měsíc. Snaží se žít co nejvíce „normálně“. A tak Sofinka místo terapií navštěvuje kroužky, jako je plavání, tenis nebo lezení. A přání maminky? Moc by si přála, aby její dcera jednou mohla fungovat samostatně. Například v chráněném bydlení s nějakým minimálním dohledem. Od malička dělá vše proto, aby byla její dcera nejen spokojená, ale také samostatná. Aby měla hezkou práci a mohla si žít podle svého.
Ještě na vysoké škole čekalo studentku osudové setkání. Díky jedné kolegyni potkala ve stáji v Praze dávnou kamarádku z koňských táborů v Zálší, se kterou se neviděly asi deset let. A hlavně se seznámila s jejím koněm Barem.
„Majitelka s ním zkoušela skoky a drezuru, ale jemu to nic neříkalo. Když s ním začaly pracovat ze země, úplně se proměnil a bavilo ho to. Začali jsme s ním dělat hipoterapii, které se nyní věnuji už dvanáct let," popisuje začátky Kateřina Maříková.
Spolu s dalšími lidmi před jedenácti lety založila centrum Mirákl. Nejprve působili v Holubicích u Prahy, kde měli asi pět let ambulanci. Děti tam dojížděly jednou až třikrát týdně. A k tomu se v létě konaly pobyty na ranči v Bezděkově na Jihlavsku.
„Jednou jsem měla skupinu klientů, které jsem znala z ambulance. A tam nastalo velké zjištění, že týdenní pobyt má stejný efekt jako půlroční ambulantní terapie. Nakonec jsme se rozhodli dělat pobyty celoročně," vypráví Kateřina Maříková.
Díky tomu, že se v Bezděkově potkali s majitelem hospodářského dvora Jiřím Kovářem, našli zázemí právě v Bohuslavicích. Tam mají vše, co potřebují. Ordinaci, ubytovací prostory a vhodný jezdecký areál včetně haly. Nakonec přímo ve vsi našla domov i Kateřina Maříková s manželem a dcerou.
„Byla to výzva pro celý tým, střídat týdenní pobyty v Praze a v Bohuslavicích. Koně si totiž potřebují dát po náročné práci pauzu, nemohou jet nonstop. Navíc jsem měla o ně docela strach a nechtěla jsem je tu nechávat samotné, co kdyby se jim něco stalo. Manžel dělá to samé, co já. Takže jsme se sem před třemi lety přestěhovali. Navíc se teď v tom volném týdnu, kdy tu nejsou děti, s koňmi dál pracuje," přibližuje fungování zařízení v Bohuslavicích Kateřina Maříková.
Zajímá mě, jakým klientům se v Miráklu věnují. Na pobyty do Bohuslavic jezdí děti do patnácti let s váhou do šedesáti kilogramů a se zdravotními neduhy, jako je dětská mozková obrna, Downův syndrom a různé další syndromy, neuromuskulárním onemocnění, ortopedická problematika, poúrazové stavy a podobně. Dvacet procent klientely tvoří děti bez určené diagnózy. Některé z nich nejsou schopny samostatného stoje ani sedu.
„V péči nemáme příliš dětí s autismem, což vyplývá z naší zkušenosti. U nich jsou totiž emoce hodně schované a kůň je umí dávat ven. Většinou tou první emocí je vztek. Pro maminku je taková situace dost náročná a my bychom tu museli mít ještě dalšího člověka, který bude pomáhat mamince zvládat výbuchy emocí jejího dítěte. Máme tak čtyři děti s autismem, kde vím, že děti i maminky to zvládnou," doplňuje k tomu Kateřina Maříková.
Centrem Mirákl prošly stovky dětí. A opravdu se tu stal nejeden zázrak. Třeba když pomohli holčičce Adélce, která podle všeho neměla vůbec chodit. Zvládla to a teď už chodí sama do školy. A podobných příběhů jsou desítky.
„Pořád mě něco překvapuje i po těch deseti letech, stává se to skoro u každého pobytu. Klobouk dolů před koňmi, co umí. V tomhle je úžasný hlavní vůdce stáda Majda. Když už já nevím, co s udělat dítětem, on to zvládne. A stejně překvapivé je to u samotných dětí. Také u nich jsou hranice otevřené. I když si řekneme, že to už nepůjde dál, i tak to jde," zamýšlí se Kateřina Maříková.
Výsledky jsou vidět po několika dnech nebo po týdnu stráveném v Bohuslavicích. „Málokdy se stane, že se při pobytu nepovede stav zlepšit. Někdy méně, někdy více. Záleží na konkrétních případech. Jedna holčička sem přišla s bolestí kyčlí, která po čtyřech dnech dost ustoupila. Měli jsme tu chlapečka, který nepoužíval levou stranu. Za čtyři dny začal zapojovat i na levou stranu," uvádí příklady z praxe fyzioterapeutka.
Dostáváme se tak i k tématu samotné rehabilitace a terapie. Jelikož před dvanácti lety bylo málo poznatků z praxe, Kateřina Maříková s kolegy se vydali vlastní cestou. Obecně se dá říct, že kůň jako útěkové zvíře potřebuje vnímat pevného vůdce stáda, který zůstane v případě nenadálé situace i v případě nebezpečí v klidu. Každý kůň není pro hipoterapii vhodný, sám musí dát najevo, co chce dělat.
Podle Kateřiny Maříkové jsou dvě cesty hipoterapie a hiporehabilitace. Jedna z nich řeší, co umí kůň. Například, zda přistoupí k rampě, je vedený z obou stran, umí nastoupit do přepravníku a podobně. Ptá se také, co umí dítě. Podle toho se zvolí poloha a v té dítě na koni svezou terapeuti.
„Naše cesta je hodně o empatii, citu, zkušenosti, individuálním přístupu. My se díváme na to, jaký je kůň a jaké je dítě. Kůň nějak dítě vnímá, spolupracuje se mnou a pomáhá mně i dítěti. Při vyšetření dítěte zjišťujeme pohybový nebo jiný nedostatek, na ten cílíme během terapie. Potom vyberu koně, který dokáže dítěti pomoci. Já se třeba snažím uvolnit manuálním kontaktem bránici dítěte a kůň také vydechne. Tam je vidět ta správná spolupráce," říká k tomu Kateřina Maříková.
Když napíšu, že v Miráklu dávají naději dětem s těžkým životním osudem na normální nebo lepší život, a jejich rodinám dávají víru v zázraky, nejde o žádné klišé. V Bohuslavicích se to opravdu děje.
„Životy mnoha klientů se točí kolem fyzioterapie a rehabilitačních pobytů. Je fajn nabídnout dětem pocit, že tady jsou schopné zvládnout více. Hrají si se zdravými sourozenci, jezdí na koni, jsou venku v přírodě. Mám radost, že můžeme dětem ukazovat cestu, jak můžou pracovat se svým tělem. A tak život nejen prožívat, ale třeba si ho i trochu užít. Mohu je dostat do vnímání, do samostatnosti, mohu je dostat do toho, aby se snažily o komunikaci. Ještě se mi nestalo, že bych u nějakého dítěte řekla, že je tak moc zavřené, že už nic neuděláme," zamýšlí se nad svým posláním Kateřina Maříková.
I přes všechno pozitivní v centru čas od času nastanou i smutné chvíle. To když některé z vážně nemocných dětí odejde. „Nebo ho musíme vyřadit z péče. S dětmi a rodinami jsme v kontaktu mnohdy několik let, a tak bývá loučení hodně smutné. Díky všem těmto prožitkům a zkušenostem jsem se začala na život dívat z jiného úhlu pohledu. Už vím, co je v životě opravdu důležité. Peníze a školy to opravdu nejsou," dodává na závěr Kateřina Maříková.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
To jsou ti správní lidé, kteří by si zasloužili vyznamenání od prezidenta. Dělají mnoho dobrého a záslužného pro potřebné. Nejsou jako Mašínové, kteří loupili a zabíjeji, jen pro svou osobní potřebu. Nic tím nikomu nepřinesli. A Brady. Prožil si své, ale takových bylo nespočet a jistě by se našlo mnoho jiných, kteří protrpěli větší životní rány.
