(NE)OBYČEJNÍ: Zažila hrůzy války, odsun Němců i další dějinné zvraty. Stovka je jenom číslo, říká Josefa Šánová ze Stonařova

Josefa Šánová se narodila v roce 1922 ve Stonařově, kde žili hlavně Němci. Maminka byla Němka a tatínek Čech, pocházel z Dlouhé Brtnice. Doma mluvili oběma jazyky. Soužití dvou národností bylo v té době poklidné.

V roce 1936 Josefa Šánová začala studovat učitelský ústav v Jihlavě. „Měla jsem ráda děti, doma jsme byli tři. Chtěla jsem být učitelka. O tuto školu byl velký zájem a já jsem měla štěstí, že jsem se tam dostala,“ říká Josefa Šánová.

Do Jihlavy chodila pěšky, nebo jezdila na tatínkově kole. Patnáct kilometrů tam, patnáct kilometrů zpátky, v zimě, v létě. Vstávala brzy ráno, aby byla ve škole včas. Nakonec našla ubytování v Jihlavě, kde ovšem pobyla jen krátce. Potom do toho zasáhla válka.

V posledním, maturitním ročníku se škola stěhovala nejprve do Moravských Budějovic, později do Brna. I tak se Josefě Šánové podařilo dostudovat a odmaturovat. Potom krátce, asi tři měsíce, pracovala jako vychovatelka u dětí ředitele Škodových závodů v Plzni. Nakonec našla místo učitelky v Jihlavě. V roce 1943 byla na jeden rok totálně nasazená v muniční továrně ve Vlašimi, kde zažila nálety a další hrůzy. Byla ráda, že přežila.

„Tenkrát jsme si to ani moc neuvědomovaly, to až zpětně. Utíkaly jsme se schovávat před nálety do okolních lesů, kryty pro nás nebyly, přežívaly jsme ze dne na den. Naštěstí nás vystřídali muži. Já jsem se vrátila do Stonařova, kde jsem začala učit ve škole. Později školu zabrali němečtí uprchlíci a já jsem nějakou dobu učila žáky doma,“ vybavuje si zážitky z války Josefa Šánová.

Druhá světová válka a její konec s osudy obyvatel Stonařova hodně zamíchala. „Na začátku války byli Němci dost agresivní. Chtěli německého doktora i německého faráře. To si vyřvali. Patřil jim taky obecní úřad. Ale ve Stonařově byl vždy starosta německý, protože tu žilo více Němců. Jenže jak jejich muži a chlapci odcházeli bojovat a domů už se nevraceli, němečtí sousedé se zklidnili a žilo se tu zase celkem dobře,“ vzpomíná na vypjatou dobu Josefa Šánová.

Zlom přišel s koncem války. Němci z Jihlavy a ve Stonařově byli odsunuti, museli odejít z Československa. Ve Stonařově byl pro ně lágr, kde skončili i příbuzní Josefy Šánové. Ve Stonařově po odsunu zbyla jen jedna třetina obyvatel.

„Maminka se za války přidala na českou stranu, i když by v opačném případě mohla mít různé výhody. Řekla prostě, že co je tatínek, je i ona. A tak mohla ve Stonařově zůstat. Ostatní z její rodiny museli odejít. Když byli v lágru, nosili jsme jim jídlo a pití. Mě bohužel u toho chytli,“ popisuje další neveselé období Josefa Šánová.

Za trest musela odejít ze školy ve Stonařově a jít učit do školy ve Velkém Beranově. Německý původ a vroubek z této doby se pak s ní a její rodinou táhl dlouhá desetiletí.

Na konci války taky poznala svého muže, který pocházel z Telče a pracoval jako četník. Ve Stonařově dohlížel na pořádek ve vsi. Rok po válce se Šánovým narodila dvojčata Mireček a Pavlínka, která bohužel neměla potřebnou lékařskou péči a zemřela několik týdnů po porodu. Na tyhle časy se mladí manželé snažili co nejrychleji zapomenout.

Naštěstí měli brzy důvod k radosti. Narodily se jim tři děti, dva synové a dcera, které vychovávali v duchu masarykovského hesla Nebát se a nekrást. Rodině nastaly další těžké časy poté, co manžel odmítl mít cokoli společného s komunistickou stranou.

Přišel tak o lukrativní práci policisty. Hrozilo mu, že půjde do dolu nebo do černého průmyslu. Nakonec měl štěstí. Dostal místo v novém podniku Motorpal v Jihlavě. Později odtud odešel a pracoval v lese jako dělník.

Tím ale rodinné peripetie Šánových neskončily. Rodina byla pořád na černé listině. Nastaly i velmi smutné události. Na začátku šedesátých let se tehdy asi patnáctiletý syn Miloš vypravil na stonařovské kácení máje. Podle pořadatelů neměl vstupenku, a to byla k záminka k surovému zbití, jehož následky si syn nesl po celý život.

„Nenechala jsem si to líbit. Vynadala jsem jim hodně sprostě. Šla jsem před soud. Hrozilo mi vězení. Naštěstí se našel jeden svědek, který před soudem řekl, jak to bylo. A tak mým největším trestem bylo, že mě přeřadili ze školy ve Stonařově do Pavlova. Mysleli si, že je to trest, ale já jsem tam byla ráda, dodnes na tu dobu vzpomínám moc ráda,“ dodává k tomu Josefa Šánová.

Učitelkou byla po celý svůj profesní život, doteď si ji takto pamatují lidé z širokého okolí. Pavlovská malotřídka byla poslední, kde učila. Bylo jí pětapadesát, když na konci sedmdesátých let odešla do důchodu.

A do svých sedmdesáti let zůstala aktivní, například doučovala studenty, vedla kurzy němčiny pro dospělé, zaskakovala za kolegy. Pomyslnou rodinnou štafetu před několika lety převzala vnučka Alena Veliká, která učí na jihlavské základní škole.

I přes nejrůznější zdravotní neduhy se Josefa Šánová snaží být i ve svém věku co nejvíce aktivní. Například s dcerou Alenou Velikou společně píšou knihy plné vzpomínek na to, jak to za války vypadalo ve Stonařově, jak se žilo v době komunismu a podobně. Právě teď jednu dokončují.

„Jak říkám, jsem už dlouho stará. Bohužel manžel ani nejstarší syn už nežijí. Ale mám se výborně. Pořád mám chuť k jídlu a snažím se zůstat v pohybu, i když už je to teď hodně těžké. Zajímám se o to, co se děje. Koukám na televizi, sleduji politiku,“ uzavírá s úsměvem Josefa Šánová.