Když jsem se rozhodovala, kde chci žít, Itálie byla jasná volba. To může říct jihlavská rodačka Barbora Nehybová. A tomu dodat, že Itálie je jejím opravdovým domovem. Na jihu Evropy strávila pět let, ochutnala dolce vita po italsku i hořké časy spojené s covidem. Kvůli práci před časem zakotvila v Praze, jak ale podotýká, z Itálie odešla jen na chvíli. Po návratu do vlastní země si připadala jako cizinka a na Prahu a život v hlavním městě si nějakou dobu zvykala. V srdci má pořád i rodnou Vysočinu. Tam jezdí čerpat energii do přírody nebo na návštěvu k babičce na kulajdu, kterou zbožňuje její italský přítel.
„Itálie má pochopení pro moji temperamentní duši. Jako naprostá požitkářka, gurmánka, obdivovatelka architektury, milovnice módy i krásné přírody jsem ji vždy měla v srdci pevně zarytou,“ vysvětluje Barbora Nehybová.
Ještě jako studentka vysoké školy v Česku si našla italského přítele, později studovala na univerzitách v Pavii a Bologni. Několik let spolu s partnerem bydlela v proslulé Veroně, spojené s nejznámějšími literárními milenci Romeem a Julií.
„Život v jednom z nejkrásnějších a nejromantičtějších měst na světě byl pro mě každodenním zážitkem. I když jsem už uličky Verony znala nazpaměť, ráda jsem se jimi toulala s gelatem v ruce a s úsměvem na tváři. Verona je úžasná v tom, že odtud máte hodinu cesty do hor, k moři i na naše milované jezero Lago di Garda,“ vzpomíná na nedávné časy v Itálii Barbora Nehybová.
V zemi na jihu Evropy našla přesně to, co potřebovala. Tamní obyvatele si oblíbila hlavně pro jejich pozitivní naladění a radost ze života, kdy si umí užívat maličkosti a těší se z každého dne. Kdy jim stačí posedět u sklenky vína s přáteli, užít si den na pláži nebo se dobře najíst a koupit si něco pěkného na sebe.
„Tohle je jejich dolce vita. A za tohle jim neskutečně fandím,“ dodává Barbora Nehybová.
Na co si naopak musela více zvykat? Určitě na život s rodinou svého přítele a na minimum soukromí. Jen si to představte. V bytech ve stejném patře bydleli partnerovi rodiče a babička. Sestra s přítelem měli byt jen o patro níž, protože se na společné patro už nevešli. Všichni měli klíče od ostatních bytů, každou chvíli se navštěvovali a žili hodně pospolitě.
„To si k nám takhle babička přišla pověsit prádlo, protože na našem balkóně svítilo více než na jejím. Tatínek k nám klidně v šest ráno přišel vyměnit kapající kohoutek. Nebo se maminka objevila u nás kuchyni s kýblem a prostředky na mytí oken. Že všichni ignorovali zvonek na dveřích ohlašující jejich přítomnost, dodávat nemusím. Zvonit se nakonec naučili. Já jsem přijala otevřenost jejich kultury, oni respektovali moji touhu po soukromí,“ přidává zajímavou historku z každodenního soužití italské famílie mladá Češka.
Když před třemi lety pobývala v Česku, objevily se zdravotní problémy, kvůli kterým se tu zdržela. Bylo to těsně před tím, než se začal Evropou šířit covid a začalo období lockdownů a omezení. Její pobyt v Česku se tak prodloužil víc, než by si přála.
„Měla jsem dostatek času na regeneraci, takové celkové zpomalení, kdy jsem svému tělu mohla dát potřebnou péči. Psychicky to bylo náročnější období. Já jsem uvízla v Česku a s přítelem jsme se viděli až v červnu, kdy jsem se konečně dostala zpět do Itálie,“ připomíná události roku 2020 Barbora Nehybová.
Po návratu už to ale nebyla ta veselá a družná Itálie, jak ji znala. Nálada ve společnosti se výrazně proměnila. Všichni pořád měli před očima záběry vojenských aut převážejících rakve z Bergama a jiných míst, kde covid udeřil opravdu tvrdě.
Jindy kontaktní a vřelí lidé se báli obejmout, políbit, přiblížit se k sobě, pozdravit se, jak byli zvyklí. Nikdo nevěděl, co si může k druhému dovolit. Covid od sebe Italy oddálil, a to doslova.
A nějakou dobu potom trvalo, než se to vrátilo do normálu. I na této situaci si mladá Češka uměla najít něco kladného. Třeba možnost užít si léto v Itálii bez turistů.
„Na své červencové narozeniny jsem odjela sama na dva dny do Benátek. Na to, jak jsem ráno stála naprosto sama na jinak zcela přeplněném náměstí svatého Marka, nikdy nezapomenu. Cestovat po Itálii bez davů turistů bylo nádherné, ale chyběla tomu pohodová a bezstarostná jižanská atmosféra. Přes léto ještě zůstala poměrně striktní opatření, především však klesla nálada celé společnosti. Všechno to ještě bylo moc živé,“ vybavuje si podrobnosti z prvního léta s covidem Barbora Nehybová.
Rok 2021 byl pro Barboru Nehybovou přelomovým rokem, kdy se po pěti letech rozhodla odejít z milované Itálie. Jak upřesňuje, líp zní, když říká „na chvíli odejít z Itálie“. V Itálii by totiž jako mladá žena z jiné země jen těžko našla práci, kde by uplatnila svoje vzdělání a která by byla pro ni ta pravá. To není nějaký rozmar, to je v Itálii tvrdá realita. Nebyla zdaleka jediná, kdo tohle řešil.
„Přechod do Prahy byl pro mě náročný. Přes pět let jsem žila v jiné kultuře. Najednou jsem se vrátila do své rodné země a měla jsem pocit, že ničemu nerozumím a nikdo nerozumí mně. Byla jsem cizinkou ve vlastní zemi. První měsíce jsem se musela stále utvrzovat, že to bylo správné rozhodnutí. Pořád jsem si opakovala důvody, proč jsem se vrátila,“ přibližuje těžkosti po přestěhování do Prahy Barbora Nehybová.
Po nějaké čase pochopila, že jí nezbude nic jiného, než novou situaci přijmout tak, jak je. Vzít si z ní jen to nejlepší a z toho těžit. Ani v Praze neopustila Itálii úplně. Pracovala v Italsko-české komoře a byla mezi svými – tedy mezi Italy. I tak to pořád nebylo úplně ono.
„Jediný Ital, který mi tady chyběl, byl můj partner. Odloučily nás lockdowny a další omezení, viděli jsme se minimálně. Dál jsme takto pokračovat nechtěli, přítel udělal zásadní rozhodnutí. Opustil milovanou práci, zabalil si kufry a přestěhoval se v létě 2022 za mnou do Prahy. Asi větší gesto lásky mi už nemohl projevit,“ usmívá se Barbora Nehybová. K tomuto rozhodnutí přispělo i to, že Praha je jen přechodné bydliště. Oba totiž mají jasno. Až to půjde, budou opět směřovat k Lago di Garda.
A jak se se změnou vypořádal Barbořin partner? Asi nejlépe, jak mohl. V Praze totiž bydlí v domě plném Italů, takže se cítí skoro jako doma. Zapadl i mezi Čechy. I když si v hlavním městě vystačí s angličtinou, učí se česky a snaží se česky i dorozumět.
„Rád se s lidmi baví a poslouchá jejich příběhy. Stačí, když se na každého usměje, zeptá se česky Jak se máš a hned je s každým kamarád. Tohle mu život tady hodně usnadňuje. Navíc, my Češi máme Italy rádi. Jemu stačí říct, že je Ital a lidi ho hned berou jinak. Když jsem v Itálii řekla, že jsem Češka, byla jsem často vnímána jen jako další holka z Východu, co si chce najít italského ženicha. Má to o dost snadnější,“ vysvětluje Barbora Nehybová.
Oběma se i tak občas stýská po milované Itálii. Když si chtějí odpočinout od velkoměsta, vyrazí za Barbořinou rodinou. „Aspoň na víkendy jezdíme často do Jihlavy do lesů nebo k babičce na bílou polévku - kulajdu. Tu můj Ital miluje. Nebo jezdíme za našima do Německa, máme to z Prahy kousek,“ uzavírá Barbora Nehybová.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
