DRBNA HISTORIČKA: Staří Jihlavané měli v zimě jistotu. Kachlová kamna

Skvěle vystihl teplo domova Karel Čapek ve svém fejetonu Řeřavé srdce domu. S nostalgií i humorem se zamýšlí nad mizejícím světem klasických domovních kamen, která vnímal jako skutečné, hřejivé „srdce“ domova, nahrazované moderním ústředním topením. Dnes nám stačí skutečně pootočit kolečkem na domácím topení a hned se cítíme líp. Krásně je člověku ve vyhřátém bytě, kanceláři, v dílně, pokud nám není zima či dokonce nemrzneme. Člověk má v zimě odjakživa největší starost, jak a kde by se ohřál.

Právě topení řešili staří stavitelé jihlavských domů ještě předtím, než poslali dělníky kopat základy. Při tom všem měli jednodušší volbu. Elektřinu a plyn neznali. Topilo se dřevem, koksem a uhlím.

Můra sběratelů starožitností

Stavební historici a badatelé se shodují, že většina zachovalých plánů starých domů upoutá umístěním kamen v jednotlivých místnostech a jejich vykreslením do posledních detailů. Jako by právě na nich nejvíce záleželo. Jednou velikou kapitolou vytápění domů, bytů a všemožných prostor byla kachlová kamna. Známý jihlavský historik a badatel Ladislav Vilímek k tomu řekl: „Původní kachlová kamna, to je můra sběratelů starožitností. Okrasa hradů a zámků. A přece jich bylo v minulosti všude spousta. Dodnes nalézají archeologové části středověkých kachlů s figurálními výjevy a gotickými ornamenty. Celá renesanční kachlová kamna stojí snad ještě v zámku ve Vrchlabí, ale i jinde mají to štěstí.“ Poukázal na to, že Jihlava žádnou takovou zachovanou památku nemá, ale doplnil krátkým postřehem: „My se můžeme podívat na několik výřezů z plánů jihlavských domů, kde jsou vyobrazena tato kamna. Můžeme si vybavit onu zvláštní atmosféru teplého domova. Teplo, které se linulo ze zelených kachlových kamen a ohřívalo trámoví, stejně, jako prokřehlé ruce dětí i starců, nafintěných slečen a vadnoucích dam té které doby.“

Veliká zděná pec v černé kuchyni hradu Roštejna na Jihlavsku s tehdejším kastelánem Karlem Vaníčkem. Foto: Stanislav Jelínek

V samotné Jihlavě nabízely před sto a více lety desítky krámků a kanceláří uhlí, koks i palivové dřevo. Na Jihlavsku podnikalo rovněž několik velkoprodejců pod hlavičkou Holz, Koks und Kohle en gros. Jihlavané víceméně vždycky měli čím topit. Objednávky na zimu byly svědomitě vypisovány a obratem „na dřevo“ placeny. Pak už zbývalo jen počkat na partu uhlářů. Za velikého lomozu a křiku přijeli s koňmi s valníkem. Na něm v přihrádkách, zvaných „šochtlíky“, mívali roztříděné menší objednávky uhlí a koksu, které v plechových putnách na zádech nosívali do sklepa. Nebo hromadu uhlí lopatami rovnou vyházeli na chodník, vzali peníze a odjeli.

„Kachlová kamna a mnohá jiná vyzdívaná se v jihlavských bytech bourala ještě mnoho let po válce. Řada kachlových kuchyňských sporáků a pokojových kamen byla poskládána na půdách a později vyvážena s rumem na skládky. Bylo to nepotřebné harampádí, přežitek - co by za to dnes leckterý sběratel dal!“ uzavřel Ladislav Vilímek, autor sedmi vydaných dílů historické studie o jihlavských domech s názvem I domy umíraly vstoje. „Bylo to nezaměnitelné teplo domova. Úžasné teplo sálající z horkých kachlů a doprovázené praskáním dřevěných polen,“ neodpustil si malý dodatek dnes více než osmdesátiletý, stále aktivní badatel Ladislav Vilímek.