Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Nejhorší na celé base je to čekání. Když jsem se dostal zpět do Brna, věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého. Spoustu lidí jsem naštval a udělal spoustu problémů. A taky jsem si to všechno slíznul i s úrokama.
14 dní spaní na zemi jako pes, 24 hodin rozsvícené světlo, žádné dopisy, plivání do jídel a každých 20 minut kontrola, kde, když jsem konečně usnul, stejně jsem byl probuzený. Moje zlomená žebra? Tak to nikoho nezajímalo.
Chtěl jsem to ukončit, moje psychika byla na dně.
Když má člověk smyčku kolem krku, proběhne mu celej život před očima. Vzdal jsem to, v ruce jsem držel jedinou věc, co jsem měl z venku, a to byla fotka mojí dcerky. V tu chvíli jsem se rozhodl, že budu bojovat dál, že pro ni zvládnu všechno.
Když po 14 dnech zacházení jako se psem zjistili, že mě na kolena nedostanou, tak to trošku ustálo. Taky tomu pomohlo to, že jsem celé Brno mohl shodit, ale já jsem na policii nevypovídal. Brno chtělo to, že já jsem svým útěkem udělal chybu, ale Brno křivou výpovědí chybu udělalo taky.
Když si mě ředitel vzal na kobereček, jeho slova mě zarazila – nevypovídej a nedostaneš za ten útěk nic navíc. Pouze budeš přemístěn do jiné věznice. Souhlasil jsem. Dodnes jsem nevypovídal. Hned druhý den jsem byl přemístěn do normální cely, kde byla konečně postel a matrace. Dokonce jsem tam měl spoluvězně. Teď už mě jenom čeká to, kam mě odvezou.
Na vycházce jsem potkal malého bezzubého koktavého cikána, který čistou náhodou měl taky útěk. No moc mě nepotěšil… Jeho slova byla – útěkáře berou jenom Valdice. Valdice jsou noční můra každého mukla. Ten malej cikán zrovna z Valdic přijel, kde se 2 měsíce léčil na detenci. Ve Valdicích ho zmlátilo 7 bachařů, vymlátili mu všechny zuby, otřes mozku a začal koktat. Chudák se tam musel pokusit o sebevraždu, aby se dostal pryč.
Když jsem podepsal papír, kde jsem se dočetl, že jsem byl zařazen do registru nebezpečných osob, věděl jsem, že to nejspíše budou Valdice. Ale stále byla naděje, že to bude někam jinam. Dny utíkaly, já se postupně dával dohromady a čekal, kam mě převezou. A postupně poslouchal historky o Valdicích, že jsou stát ve státě, že tam neexistují žádná pravidla a že pro ránu tam bachaři nejdou daleko.
První historka, co jsem slyšel, že k pěti vězňům hodili odsouzeného za znásilnění, a bachařova slova byla: „Chcete se večer najíst? Tak ho zmlaťte.“ Ještě ten večer jel do nemocnice s rozraženou hlavou. Tomu jsem nevěřil. Zažil jsem basu v Brně, kde si muklové báli dát i facku, aby si nevysloužili nášup.
Další historka byla, že bachař na sčítáku pošle po zemi klíče a u koho se zastaví, dostane pořádné bití. Vždycky jsem o Valdicích slyšel to nejhorší, ale nikdy jsem ničemu z toho nevěřil.
Když Kájínka propustili, k Valdicím řekl, že kdyby pověděl jenom polovinu z toho, co se tam děje, nikdo mu neuvěří. Dnes už vím, že i mediálně známý vězeň jako Kájínek, dostával ve Valdicích od všech a radši donášel na ostatní, aby měl trošku klid.
Moje čekání se stupňovalo, už to budou 3 týdny a stále nic nevím. Jediné spojení s mojí rodinou bylo tak, že spoluvězeň zavolal sestře, ta zavolala mojí přítelkyni a tak jsem zjišťoval, že je doma všechno v pořádku. Jako kdyby to bylo včera… A to už to je pár měsíců.
Ráno v 5 hodin se otevřel katr a slyším: „Svoboda! Eskorta.“ Takže sbalit a už mě odvádějí do skladu, kde jsem se převlékl, vzal si všechny svoje osobní věci a šel čekat. Jelikož jsem ta „nebezpečná osoba“, všude jsem chodil v zástupu dvou bachařů. V tom ten jeden říká (a to nikdy nezapomenu!): „To jsi ty, ta mrdka, co utekla? Jestli se o to pokusíš znovu, naperu to do tebe brokovnicí.“ Takže jsem dostal „medvěda“. Medvěd jsou spoutané ruce k pásku a nohy v řetězech. Nic příjemného.
Stále jsem nevěděl, kam jedu. Když jsem si šel pro vak s věcma, už jsem to viděl, velký nápis VALDICE. Takže je to jasné, už se tomu nevyhnu, peklo pokračuje! Teď mě čeká nekonečně dlouhá cesta ponorkou (autobus bez oken) a v medvědovi sedět 7 hodin nehnutě, je opravdu náročné. Čeká mě cesta do Jiřic u Prahy na rozdělovnu. A pak Valdice!!!
Nová rubrika PLÁN ÚTĚKU je originálním svědectvím vznikající přímo v prostředí českého vězeňství. Vyprávěčem je odsouzený muž, který se rozhodl riskovat svobodu, aby získal zpět svou rodinu. O jeho útěku z brněnské věznice vypráví v 1. díle.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
