Našla dceři náhradní mámu, aby mohla zemřít na anorexii
Raději zemřít než přibrat. Jak silná musí být nemoc, když matka místo boje za život hledá novou mámu pro své dítě? Jak se člověk dostane do bodu, kdy ani mateřská láska nestačí, aby chtěl zůstat naživu? To je příběh Danky v dalším díle podcastu Stop anorexii.
Danka pochází ze Slovenska a její celý příběh, jak ho sama popisuje, najdete v knížce s názvem Toho dna se dotýkám už málo Martiny Lupínkové a Lenky Chánové.
Danka pocházela ze dvou dětí, jenže její starší sestru v devíti letech srazilo auto. Nepřežila. V tu dobu Danka ještě nebyla na světě. Lékaři truchlícím rodičům poradili, aby si pořídili další dítě, aby se lépe dostali z té šílené ztráty. A tak se narodila Danka, která už ale od mala měla pocit, že je na světě jako náhradník, že kdyby její sestra nezemřela, ona by se nenarodila. Taky se v rodině na sestřičku, která se navíc jmenovala dost podobně - Janka - hodně vzpomínalo.
„O Jance se říkalo, jak byla šikovná, chytrá, poslušná, samá superlativa. Mně se tolik pozornosti nedostávalo, a tak jsem si ji jako dítě přitahovala: křičela jsem, vzdorovala, kopala. Rodiče neměli emoční kapacitu, aby se o mě starali, protože ještě truchlili, takže mi nadávali a bili mě... tělesné tresty používali hodně,“ vzpomíná Danka.
S jídlem měla Danka problém už od dětství. „Už odmalička jsem nechtěla jíst. Když mě rodiče nutili jíst a já jsem to odmítala a plakala, zavřeli mě na tmavý záchod, kde jsem musela klečet v koutě. Anebo jsem musela jíst na sílu. Rodiče byli veterináři, a když jsem nechtěla jíst, dali na stůl koňskou injekci, a že když to nesním, tak mi ji píchnou. Měla jsem z injekcí hrůzu, byla jsem v napětí, a oni mě do jídla nutili, i když mi z něj bylo zle,“ vypráví dnes už dospělá žena.
Když bylo Dance čtyřiadvacet let, narodila se jí dcera Barborka. Dva a půl roku poté Danka znovu otěhotněla, ale neplánovaně a byla z toho dost vystrašená, bála se mít další dítě s tak krátkým odstupem. Nakonec potratila a nastoupily obrovské výčitky, že potrat přivolala.
Trauma Dance spustilo anorexii, kterou si prošla už v dospívání. Nakonec začala do nemocnice chodit na infuze, které jí zařídila kamarádka doktorka. „Infuze jsem začala dostávat i doma. Už jsem jen ležela na lehátku a čekala na smrt. Když byl čas jídla, Barborka věděla, že nejdřív dáme napapat mamince, manžel mi dal infuzi a teprve potom se šli najíst oni.“
Pak Danka napsala svému manželovi a dceři Barborce dopis, že zažijí poslední Vánoce a pak končí, že dál už nemá sílu žít. A aby se měl o Barborku kdo postarat, začala jí hledat druhou mámu.
„Seznámila jsem ji s paní, která bude jakoby její máma, už i babičku měla, všecko jsem měla zařízené, že odcházím,“ popisuje žena v knize Toho dna se dotýkám už málo.
Jak celý příběh dopadl, uslyšíte v desátém díle podcastu Stop anorexii.
