Těch komentářů bych se bál

Pro mne je to celé takovou malou ilustrací, toho co se u nás děje. Pán, říkejme mu Lukáš, nikdy nebyl mým voličem. Nejen proto, že je z jiného koutu republiky, ale protože jako kamioňák často nevolil vůbec a politice obecně nepřikládal důležitost; občas když byl na volby doma, tak šel. Chtěl spravedlnost, práci a klid. Většinou se trefil do nějaké vládní strany. Vztah nás dvou byl založen na vzájemném respektu klient – advokát. Nechal mne, jako tolik jiných klientů nahlédnout do nejtemnějších koutů jeho rodiny. Společně jsme případ zvládli. Pak jsme řešili nějaké další věci, doporučil nás kamarádům ze vsi.

Lukáš není žádný gauner. Táta. Manžel. Soused. Kolega. Nemá čas moc sledovat, co se kde děje. Nikdy to nedělal. Otevře večer facebook, aby věděl, co nového. Když jsem mu odpovídala na jeho zprávu, uvědomila jsem si, jak je těžké (nemožné?) vysvětlit Lukášovi (ale nejen jemu!), že co se děje na sítích, neodráží ani pravdu, ani nic. Jenže po republice běhá mnoho Lukášů, kteří mají minimum času, možná i předpokladů snažit se orientovat ve spleti, co se opravdu děje.

Můžeme stokrát říkat něco o kritickém myšlení a ověřování informací. Zeď je jasná. Lidé žijí své životy a konzumují informace rychle a snadno. Lukáš z jaksi ne úplně důvěryhodné skupiny dospěl k názoru, že jsem možná v ohrožení možná vlastizrádce. Mezi prací a pivkem neměl víc času se celé věci věnovat víc než jen, že mi napsal. Protože mne zná (kolik Lukášů mne ale nezná?).

Pak šel určitě na to pivko a řekl u stolu v hospůdce, co četl. Tedy, že je to prd..li. Tuhle informaci si odnesli z hospůdky další. A když to říkali chlapi v hospodě, tak to asi bude pravda. Nikdo už druhý den neví, kde informace vznikla a proč. Že to byla nějaká úplně divná skupina na facebooku, se nikdo nedozví a ani nebude pátrat. Síla negativních příspěvků na facebooku na Lukáše zapůsobila a podvědomě ho vedla k vytvoření názoru o tom, co si myslí všichni ostatní. O tom, co je pravda. A tuhle zprávu poslal dál. Hnůj vyhrává. Moje jedna jediná zpráva s vysvětlením, že tomu je jinak a není třeba se bát, určitě zapadla. Vím to. Rozumím tomu. Byla jediná.

O nebezpečnosti sítí pro naši společnost, pro naši budoucnost bylo napsáno mnoho. Přesto si nejsem jistá, jestli si včas a všichni, bez ohledu na politické či názorové vyznání, uvědomujeme, jak moc nám škodí, že „hnoji“ necháváme prostor. Nečelíme. Mlčíme. Necháváme zpochybnit samotné základy tohoto státu. Zdá se nám to často tak bezvýznamné, že nás ani nenapadne, že by to mohlo mít dopad. Lukášova zpráva mě znovu utvrdila v tom, že to dopad má. A že můžeme ztratit i lidi, kterým hnůj nikdy nevoněl. Táty. Sousedy. Kolegy.