KOMENTÁŘ: Někdo musí říct už dost!

Sportovní odvětví velice rád připodobňuji k byznysu. Správného kouče totiž nepoznáte podle toho, když třikrát v řadě vyhrajete, hodíte dál, rychleji plavete nebo skočíte dál. Správného kouče poznáte v krizi. Ze které vás buď vyvede nebo ji na vás svede.

Nastavení české vlády nám již jedenáct měsíců ukazuje, že jde o kouče druhého typu. Za vše můžeme my - tým. Jsme neposlušní hráči, kterým bylo zakázáno zajít po tréninku na jedno pivo, víno nebo kafe. A přitom víme, že kouč a management týmu chodí „lejt každej den“. Zároveň víme, že se snažíme a když se nám něco nepovede, tak nás kouč druhý den v novinách natře. Je to naše chyba. Kanálama bysme měli chodit.

Situace dneška není krizí pandemickou či epidemickou, chcete-li. Je hodnotovou krizí a krizí důvěry ve stát. Člověk, který podrží papalášsky se chovajícího hrdinu z Nagana na mne bude řvát, že jsem se šel projít s dětma pod sjezdovku?

Krize má další skvělou vlastnost. Dokonale obnažuje. Ukazuje nám, že je jedno kdo je ministrem, když celý náš systém není připraven na 21. století a uvíznul v devadesátých letech století minulého.

Abychom se z toho jedenáct měsíců dlouhého balastu mohli dostat, musí přijít někdo, kdo řekne: „Takhle ne! Už dost!“ Nebo současná garnitura musí změnit své nastavení. Jak se hezky moderně říká mindset.

Když si to zrekapitulujeme. Vláda chtěla ochránit nejslabší – nepovedlo se jí to! Vláda chtěla dobře trasovat – nepovedlo se jí to. Vláda chtěla motivovat lidi k testování – nepovedlo se jí to. A to především proto, že jediné co umí, je utahovat šrouby, vyhrožovat, strašit a porušovat vlastní pravidla.

Udivuje mě, že od chlapců a děvčat z parlamentu stále slyšíme slova typu: „musíme proti viru bojovat“, „jsme ve válce s virem“, „tohle nám pomůže vir porazit“, „očkování ten vir porazí“. Aha. A nedošlo vám tak trochu, že nejde o to porazit vir, ale žít s virem. On tu prostě bude a po něm přijde další. Opravdu vám to nedošlo?

Chápu, že udržování strachu a nouzového stavu vládě vyhovuje. Tisknou se levné peníze. Dluh zaplatí někdo jiný. Panovník potlačuje nouzovým stavem práva svých obyvatel, která mají zanesena v listině základních práv a svobod. A právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost je jedním z nich. Vláda se staví do role feudála, který určuje práva svých poddaných. Nesystematicky přerozděluje zdroje a rozděluje společnost. Díky svým rozhodnutím prohlubuje pomyslné příkopy mezi jednotlivými společenskými vrstvami, které byly vyhloubeny již dávno před epidemií díky myšlenkovému nastavení jednotlivých sociálních vrstev.

Díky takto feudálně nastavenému systému státní moci se někteří podnikatelé dostávají do stavu, kdy jsou rádi za ohlodanou kost. Alespoň tu kostičku pane králi nebo kůrku chleba bych prosil, jakoby se vkradlo do myslí dříve dravých podnikavců. Z hlediska psychologie se tomuto jevu říká stockholmský syndrom. Je to situace, kdy je týraný rád za pohlazení po vlasech, ačkoliv je opakovaně týrán.

Za sebe říkám tohle už ne! Najděte jiný způsob. Protiepidemický zákon, nahrazující nouzový stav, jste mohli mít schválený už dávno. Stejně bude potřeba. V globalizovaném světe není dnešní pandemická situace první ani poslední jakou naše generace zažije.

Od paní ministryně Maláčové jsem slyšel větu, že epidemická situace je horší než druhá světová válka. Tak prosím paní ministryně, doufám, že za tato slova na podzim ve volbách nepřelezete práh poslanecké sněmovny.

Její příčina, průběh, rozsah a lidské utrpení a pocity křivdy byly naprosto odlišné dnešku. Na druhou stranu, při druhé světové válce můj děda chodil do školy, lítal s klukama za barákem a lidé chodili sportovat. A to vše za zvuku sirén a občasného zpackaného náletu na konci války. A když jsem ho po sedmi měsících (ano sedmi) mohl navštívit a zeptal se ho na porovnání mezi válkou a epidemií, tak z něj vypadlo prosté hodnocení v tom smyslu, že takhle se žít nedá. A že si nemyslel, že po sametové revoluci zažije naše generace takové omezení svobod, jaké zažíváme dnes.

Nejen slova paní ministryně ukazují na naprostou propast mezi vládní garniturou a skvělými občany naší krásné země. Oni, rozuměj vláda, ztratili kontakt s realitou. Zkuste si prosím paní poslankyně a páni poslanci snížit mzdu na třicet procent své obvyklé gáže, škrtněte si benefity. Zkuste sami vzdělávat své děti. Myslím si, že kdybyste to zažili, tak do měsíce máme na stole protiepidemický zákon, který nám řekne, jak máme s virem žít a ochránit ty, kteří to potřebují.

Autor v roce 2020 přišel o tři blízké lidi. Je jedno, jak zemřeli. Smrt je vždycky smrt. Nic jiného.