Na vlastní kůži: Cestování na Jihlavsku dnes vyžaduje respekt a velkou opatrnost
Mám ráda jaro a podzim, o trošku méně léto. Z toho jasně vyplývá, že nemusím zimu. A to z více důvodů. I jako řidička. Jízdu po zledovatělých silnicích úplně nevyhledávám. Když už ale musím v zimě, jako je dneska, za volant, tak se vší pokorou a maximální opatrností.
Z domova jsem vyjížděla kolem půl deváté, o půl desáté jsem měla být v Jihlavě u lékaře. Takže jsem si dala rezervu, nejen kvůli počasí, ale i kvůli parkování. A taky nerada chodím kamkoliv na poslední chvíli.
V autě si většinou pouštím vlastní playlist, dneska jsem si s ohledem na sněžení nechala zapnuté rádio. A tam každou chvíli moderátoři i zprávaři upozorňovali na to, jak tu máme kalamitu, ať raději ani nevyjíždíme, pokud nemusíme. A že kalamita je dokonce už i v Praze. Silnice byly zasněžené, na mém úseku od Batelova na Jihlavu silničáři očividně jeli, ale už to chvíli bylo. Takže jsem tomu přizpůsobila rychlost a jela fakt opatrně.
„Se snad zbláznili?"
Poprvé mi to trošku víc uklouzlo na kruháči u kostelecké masny. Dalším testem byl kostelecký kopec. Dnes ráno přede mnou jel autobus a za ním dva osobáky. Už pod kopcem jsem viděla, jak všichni tři řidiči vyhodili blinkr a začali předjíždět. Se snad zbláznili, říkala jsem si. A po pár metrech jsem pochopila. V polovině kopce už stál kamion, výstražná světla mu blikala a prostě dojel. Takže jsem i já musela v tom nepříjemném úseku předjíždět, od Jihlavy naštěstí nikdo nejel, protože to fakt klouzalo. Takže mi auto po silnici dost tancovalo, a dostala jsem se tak i do protisměru.
Dobrý, hnusný úsek za mnou, teď už to snad bude v klidu, honilo se mi v hlavě. U Aventinu jsem potkala sypač, policejní a auto a pouštěla jsem dvě sanitky.
V čekárně u doktorky jsem sledovala zprávy od policie. „Čeká se na zhoršení sjízdnosti v celém kraji.“ Hm, paráda. Na cestu domů se fakt netěším. Venku chumelí o sto šest a podle dalších zpráv je situace nejhorší na Pelhřimovsku a na Jihlavsku přesně na mém úseku – takže před Kostelcem. Ten je podle mluvčí policie sjízdný jen pro osobáky, důvod byl jasný - uvízlé kamiony.
„Jedeme krokem, maximálně padesátkou."
Během dopoledne jsem vyřídila, co jsem potřebovala, a na cestu zpět jsem vyrazila kolem 11. hodiny. Lehce chumelilo, nic dramatického. Oproti ránu to víc klouzalo, u Hosova potkávám další sypač a sanitku. Všichni jedeme krokem, maximálně padesátkou.
Myslím pozitivně, s respektem k sobě i ostatním řidičům. Na kruháči směr Pelhřimov to fakt hodně klouže, naštěstí nikde nikdo, lehce jsem vyjela ze stopy, ale nic hrozného. Další nepříjemný úsek za mnou.
Teď to spíš nejede
Tak jsem to zakřikla. V místě zvaném Na Bradle se začala štosovat auta, tedy pro mě naštěstí ve směru na Jihlavu. Jako první stojí rezignovaný řidič kamionu, ten zrovna pije kafe a někomu telefonuje. Motor zhasnutý. A pak už jedeme krokem, mám tak prostor počítat auta v protisměru, která uvízla. Celkem to je deset kamionů, asi 18 osobáků a autobus. Snad mají všichni aspoň něco k pití a nebudou tu stát moc dlouho, říkám si. Náš směr se sune pomaličku dopředu, jsem ve spojení s kolegou, informuju ho o tom, jak to jede. Nebo teď spíš nejede.
Dalším adrenalinovým úsekem je pro řidiče v zimě kostelecká „kaplička“, ano, tam, kde jsem ráno musela předjíždět první uvíznutý kamion. Jsem z toho lehce nervózní, nádech, výdech, jedu na dvojku, průběžně brzdím, ale zase ne moc, abych nedostala smyk. Jo! Jsem dole. Zvládli to řidiči přede mnou i za mnou. Snad se brzy rozjedou i ti v protisměru.
Během takových dní, jako je ten dnešní, je mi líto řidičů kamionů – ten kopec prostě nevyjedou, tak uvíznou. Nadávají jim pak další řidiči, které zablokují. Nadávají jim pak ti, co se třeba nedočkají zboží, které vezou.
Je mi líto silničářů – ti „pokaždé zaspí, jsou nepřipravení, proč jsou zrovna tady, a ne u nás“. I když jsou venku ve dne v noci, tak počasí prostě často vyhraje. Tak to je. I když, tohle se hejtujícím lidem na sítích těžko vysvětluje.
Záchranářské uličky tvořit umíme
Je mi líto i záchranářů – policie, zdravotníků a hasičů. Ti všichni musí vyjet, i když to venku hodně klouže. Dnes jsem se ale dvakrát přesvědčila o tom, že záchranářské uličky tvořit umíme.
Věřte, že všichni výše jmenovaní dělají vše pro to, aby bylo vše doručeno tam, kam má. Aby byly silnice co nejlépe sjízdné a aby bylo postaráno o naše zdraví a bezpečí.
V zimě je zima, v lednu mrzne, sněží, silnice kloužou. S tím nic neuděláme. Zvlášť u nás, na Vysočině. Ráda bych poděkovala hlavně silničářům, vím, že dělají, co můžou. A snažím se na ně nenadávat. Zkuste to taky.
A pokud vás dnes čeká nějaká cesta, tak v pořádku dojeďte do svého cíle.
