Titanic se potápí, ale na jeho palubě se stále hraje a tančí. Jako Titanik si představuji naši republiku, která se aktuálně potápí v moři očkovacích problémů, ačkoliv vláda se nás denně v celé řadě svých prohlášení snaží přesvědčit o pravém opaku.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije. V dalším příběhu se podíváme na zámek Boskovice, kde jsem pracovala jako průvodkyně.

Denně diskutuji se svým otcem na téma očkování seniorů proti covidu. Je mu 84 let, nemoci se velmi bojí a už několik měsíců ví, že se chce nechat očkovat. V posledních dnech omezil z obavy před nákazou svůj pohyb venku mimo domov na minimum. Jedinou naději vidí v očkování, které pro něj představuje pomyslné světlo na konci tunelu. Ví, že bez něj se situace těžko vrátí k normálu.

Lidé milují reality show a neváhají je nejen sledovat, ale také o nich diskutovat na internetu i v životě. Pro mnohé je ale ztráta soukromí, zdá se, cestou k penězům. Má to smysl a neztrácíme tím více, než získáváme?

A může za to fotka. Profilová fotka na Twitteru. Pojďme na to pěkně popořádku. Donald Trump si před více jak čtyřmi lety nasadil klasickou americkou “bejsbolku”. Byla pěkná, červená. Říkali jí MAGA. Make America Great Again. Měl s ní úspěch. Lidem se líbila a dokonce i mimo Spojené státy se v ní někteří shlédli. V Česku také.

Na Vánoce se každý těší, že usedne večer s rodinu ke společné večeři. Tráví společný čas, na Instagram nahrají šťastnou fotku, kde je všechno úžasné, lidé krásní a zdraví, všichni se milují a všechno je bezstarostné. Gratuluji, buďte rádi. Nám Ježíšek nadělil koronavir.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije. Přečtěte si, co zažívám třeba na obyčejné poště.

Nejen na českém internetu přibývá zpravodajských portálů, které nabízejí pouze zpoplatněný obsah nebo různé formy prémiového obsahu. Zkuste si tipnou, jak velké procento čtenářů má zájem o placení za zprávy na internetu. Každý třetí? Nebo každý desátý? Jste na omylu. Podle poslední analýzy Reuters Institute Oxfordské univerzity je to zhruba sedm procent čtenářů.

Uvolňování protiepidemických opatření vzbuzuje emoce. Zatímco ti, kterých se osobně dotýkají volají po jejich brzkém konci, mnoho lidí se bojí a odborníků poukazuje na rizika. Vláda ale rozvolňovat musí, a to i kdyby nechtěla.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.