KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE VI.: Velký požár, město zachránily kočky

1627- VELKÝ POŽÁR V JIHLAVĚ – MĚSTO ZACHRÁNILY KOČKY

Toho dne byla Mončičí nesvá. Svým kočičím čichem, který je mnohonásobně lepší než ten náš člověčí, pořád čichala na hradbách a pořád se jí něco nezdálo. 
„Copak pořád čicháš, Mončičí?"  protáhla se malá Ančičí a překulila se několikrát z jednoho boku na druhý.

„Cítím divný zápach směrem od naší tajný kočičí brány, ale nechápu to. Brána přece nijak nepáchne, nijak není vidět. Ta brána prostě jen je. A dnes tam cítím kouř nebo co a bojím se tam podívat."

„To musíme prozkoumat, prosím, prosím!“ žadonila maličká Ančičí.

„Jsem už stará na nějaká překvapení,“ ušklíbla se Mončičí. Ale stejně jí ta maličká přemluvila. Však znáte děti. U koček je to stejné, těm malým splníte, co jim na očích uvidíte.

Když večer za měsíčního svitu proskakovaly tajemnou bránou na jihlavských hradbách, kožíšky jim pěkně hřály a za chvíli se dozvěděly proč.

Ocitly se vedle bývalé mincovny na jihlavském náměstí a všude kolem se ze spousty okolních domů linul hustý dým a nepříjemný kouř.

„Tady někdo asi peče špatně chleba,“ utrousila Ančičí.

„Ty jsi trdlo, Ančičí, to je rok 1627 a v Jihlavě právě vypukl zničující požár a proto ten strašný kouř, který proniká až do naší tajemné brány!“ ve spěchu mňoukla ta starší a zkušená kočka narozená v knihovně.

Popoběhly kolem velkého mázhausu, kde se na římse majestátně naparoval černý havran a křičel na ty dvě běžící kočky dole: „Když shoří tajemná brána, zmizí i všechny kočky v dějinách Jihlavy, krááá!“

„Za to můžeš ty, ty ptáku? No počkej!“ zamňoukaly unisono obě kočky.

„Může za to! Může, viděl jsem jak v zobáku nesl žhavý uhlík do toho holubníku na náměstí a nadával všem kočkám!“ prohlásil kocour Štefan, který právě vyběhl z onoho mázhazu, aby si zachránil svůj černý kožíšek.

„Ty ho znáš?“ ptá se v běhu Ančičí černého kocoura.

„Havran Ondra, pořád jen škodí a nemá rád kočky, ale to teď není důležité, musíte mi pomoc zachránit ostatní kočky!“ úpěnlivě prosil kocour Štefan.

Mončičí pochopila, že tu nejde jen o záchranu městských koček, ale i o tajemnou bránu, která, kdyby shořela, tak je s cestováním časem úplný konec.

Zatímco někteří lidé hasí na náměstí požár, Ančičí a Mončičí spolu s kocourem Štefanem běhají rozpálenými uličkami, skáčou na kliky, škrábou na dveře všech domů z okolí, tak jak jen kočky umí a budí další a další kočky, které doposud spokojeně spaly v nohách svých páníčků. A ty právě probuzené kočky zase budily skákáním na obličej ty své páníčky. A ti páníčci díky tomu mohli zachránit nejen sebe, ale i své děti a své babičky a dědečky před uhořením.

Trvalo to pravda asi dvě hodiny než se kočkám podařilo vzbudit všechny spící jihlavské občany, ale díky tomu se podařilo zachránit nejen lidské životy, ale i spoustu domů na jihlavském náměstí.

Lidé druhý děkovali radním, že nechali před pár lety vybudovat vodovod ze Smrčné, který přivedl vodu až do města a měli čím hasit.

Nikdo už si nevzpomněl, že město Jihlava v roce 1627 před větší zkázou zachránili dvě kočky a jeden kocour.

Při cestě k tajemné bráně, když se naše dvě hrdinky loučily se svým kamarádem ze 17. století, přeletěl nad jejich kočičími hlavami ten zlý havran Ondra a skřehotal na ně z uctivé výšky, aby na něj nedoskočily: „Stejně si lidé budou myslet, že je zachrrránili hasiči a vodovod ze Smrrrčné a na nějaký kočky si nikdo ani nevzpomene. Kráá, kráá, to říkám já, havrrran Ondrrrááá, kráá...“

Ančičí se smutně a tázavě podívá na svou starší a zkušenou kamarádku.

„Neboj,“ konejší ji, „skuteční hrdinové nepotřebují slávu, stačí jim, že díky nim někdo zítra může znova otevřít oči,“ moudře poučila Mončičí to smutné kotě a společně proskočily tajemnou bránou na hradbách zpátky do našich časů, kde je třeba už zítra můžete vidět jak se vyhřívají na sluníčku. 

---

* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.