Na vlastní kůži: Řízení traktoru z roku 1939 není složité, je to čirá radost
Řídil jsem už řadu vozidel včetně autobusu nebo elektrického kamionu, taky závodní motokáru. Za volant traktoru, navíc historického, jsem ale poprvé usedl až dnes. A nemělo to chybu.
Zatímco ještě odjíždí poslední stroje z louky uprostřed Šimanova, jedou v opačném směru čtyři historické traktory. Jejich řidiči podivně točí kličkou a z výfuku na přídi stoupá modrý dým. Na právě uvolněné louce se pak za volantem střídají zájemci, mladí i starší, muži i ženy.
Chtěl jsem se původně jen zeptat na historii traktorů, přátelští příznivci veteránů z Nového Rychnova mě ale posadili za volant. „Je to jako v autě, vlevo spojka, vpravo brzda, dám vám tam dvojku,“ říká můj instruktor, sotva se usadím v sedačce. „A půjčte mi mobil, ať vás vyfotím,“ dodává. Člověk se musí smát, teď jen rozjet se a neuříznout si ostudu. Pomyslet na to, jestli nebude dřina točit volantem, ani nebyl čas.
Pomalu pouštím spojku a rozjezd je s malým cuknutím, ale jedu. Stihl jsem se zeptat, jak se přidává plyn. Párkrát pak zatočím kličkou, ale podle všeho to bylo zbytečné, rychlost se dá dobře ovládat jen spojkou. A zatáčení je až překvapivě snadné. Po chvilce se začnu přibližovat traktoru před sebou, chci si přibrzdit, ale při neustálém drncání mi noha sklouzne, radši zatočím, sešlápnu pedál znova a stojím.
Po chvíli mi dojde, že zastavit takový stroj se dá daleko elegantněji sešlápnutím spojky, proto přesně tak zastavím. Mám totiž po prvním okruhu po louce. S úsměvem přijímám nabídku jet ještě jeden a zdá se mi, že se do toho dostávám. Pořád se musím usmívat, a i ten rozjezd, když už musím zastavit, je takový plynulejší. Sotva pak opustím sedačku, střídá mě další zájemce.
„Je to taková drahá milenka.“
Pochopitelně mě zajímá, co jsem vlastně řídil. „Je to traktor Svoboda 12, rok 39,“ říká Petr Roubal, který mi byl instruktorem i fotografem. V Novém Rychnově mají dva tyto stroje a k tomu ještě dva traktory Svoboda 10 z roku 1937. „Všechny prošly kompletní renovací včetně válců, výbrusů, mají nové písty, nové kroužky, je na tom strašně moc hodin šílené práce. Je to taková drahá milenka, ten traktor,“ směje se nadšenec do veteránů.
V Novém Rychnově mají také multikáru, Škodu 440 i další auta, aktuálně staví forda, ale traktory jsou jejich vlajková loď. Ví, že těchto strojů už je málo a když jsou, tak v soukromých sbírkách nebo muzeích. Málokde je možnost je vidět v akci, natož řídit. „Jezdíme asi na tři čtyři srazy za rok, v Šimanově jsme rádi, je to pro nás výzva sem dojet,“ usmívá se Petr Roubal s tím, že nadšenců do veteránů je v Novém Rychnově do deseti. O tom, že našli recept na obyčejnou lidskou radost, ale není pochyb.
