KOMENTÁŘ: Den otců se slaví potichu, ale měl by víc rezonovat
Třetí červnová neděle se nenápadně vkradla do kalendáře a my dnes slavíme Den otců. Není kolem toho přitom žádný velký humbuk a z reklam na nás neskáčou srdíčka nebo dárkové sady. I přesto si tenhle den zaslouží víc pozornosti, než se mu běžně dává.
Kde se Den otců vzal?
Historie svátku sahá do počátků dvacátého století do Spojených států. V roce 1910 přišla žena jménem Sonora Smart Dodd s myšlenkou, že by otcové měli mít svůj den stejně jako matky. Inspiroval ji vlastní otec, válečný veterán, který po smrti manželky sám vychoval Sonoru i její sourozence.
Nápad se postupně uchytil, i když trvalo desítky let, než byl oficiálně uznán. V České republice se Den otců připomíná spíš symbolicky, a rozhodně ne s takovou pompou jako Den matek. Ale možná právě proto je dobré si o to víc připomenout, proč by se na táty nemělo zapomínat.
Nejsou dokonalí, ale jsou tu
Otcové bývají ti, kteří v rodině „drží střechu nad hlavou“, doslova i obrazně. Považujeme je za ty, kteří opraví kapající kohoutek nebo naučí děti jezdit na kole.
Možná toho moc nenamluví a možná ani nejsou mistři v projevování emocí. Ale jsou tady. A právě ta každodenní přítomnost, i když tichá, a ne vždy perfektní, má cenu, kterou si často uvědomíme až mnohem později.
V Německu připadá Den otců na svátek Nanebevstoupení Páně, tedy vždy čtyřicet dní po Velikonocích. Letos to vychází na 29. května.
V Itálii, Španělsku i Portugalsku se všichni tatínkové slaví 19. března, na svátek svatého Josefa, který je považován za symbol otcovství, jelikož vychoval Ježíše.
Den otců se v Thajsku slaví 5. prosince na narozeniny zesnulého krále Rámy IX., který je považován za „otce národa“.
V Jižní Koreji slaví místo oddělených svátků Den rodičů, který připadá na 8. května.
O tátovi se nemluví tolik, jak by si zasloužil
Být tátou není jednoduché. Jejich vliv na rodinu bývá redukován na vtipy o ponožkách pod stromeček nebo grilování na zahradě. Jenže každý, kdo měl nebo má po boku dobrého tátu, ví, že jejich hodnota se pozná v klíčových momentech. Právě tehdy často sáhnete po telefonu a voláte: „Tati, co bys dělal ty?“
Den otců však není o kravatách ani o pivu „za odměnu“. Je to spíše den, při kterém si můžeme uvědomit, že pokud jsme měli v životě někoho, kdo nám byl vzorem, měli jsme obrovské štěstí.
A pokud jste sami tátou, možná dnes nečekáte, že vás někdo oslaví. Možná ani nechcete. Ale věřte, že vaše úsilí, i když zrovna nikdo netleská, má obrovský dopad. Možná větší, než tušíte. Tak díky, tátové. Za každé „to zvládneme“, za každé přikývnutí místo objímání, za každý odvoz na trénink i za tiché „jsem na tebe pyšnej“, které možná nikdy nepadlo nahlas, ale bylo tam.
