Anna Buštová: Skloubit studium a koně není jednoduché, ale vedení školy i učitelé mi vychází vstříc

V kolika letech vás začali fascinovat koně?
Už jako malá holka jsem je měla ráda. Když jsme jeli někam na pouť, vždycky jsem chtěla hlavně na poníky. Jezdit jsem pak začala v devíti letech…

Sdíleli rodiče vaše nadšení?
Taťka mě podporoval, mamka byla spíše proti. Vždycky říkala: „Proč nemůžeš vyšívat jako normální holky.“ (smích) Bohužel mi táta zemřel, když mi bylo čtrnáct let. Z dědictví jsem si pak v osmnácti koupila své první koně.

Jaké?
Shagya araby a arabské plnokrevníky. Shagya jsou úžasní koně. Byli vyšlechtění pro armádu, kdy byl požadavek takový, aby vydrželi co arabští plnokrevníci, ale aby byli zároveň robustnější. Mimochodem v té době jsem se začala věnovat enduranci, což je dostih na velkou vzdálenost. Právě tito koně v tom excelují. Mají nižší tepovou frekvenci, jsou na to zvyklí. Historicky endurance spadá do arabských zemí.

A máte už i zkušenosti se závoděním v arabských zemích?
Byla jsem na závodech v Dubaji. Ohromná zkušenost. Závody jsou tam velmi profesionální, vážně super. Organizace, terén… Všechno skvělé, nečekají tam na vás terénní nástrahy jako u nás. Kamínky, kopce, bahno… Jedete jen v písku, maximálně překřížíte asfaltku. A abych nezapomněla, koně jsou tam jako členové rodiny. Dokonce mají své služebnictvo.

Byla to velká soutěž?
U nás se na takových akcích setkává maximálně 20 koní, někdy třeba jen čtyři. V Anglii bylo 190 koní, ale v Dubaji přes 500. Zjistila jsem to až na startu a musím se přiznat, že jsem zbledla. 500 koní už je opravdu hodně…

Jakou dosud nejdelší trať jste zvládla?
Nejvíc 120 kilometrů.

Je v tomto sportu překážkou věk? Do kolika let se dá jezdit?
V Česku máme Veteran Cup, kterého se účastní i šedesátiletí jezdci. Ale je to samozřejmě náročné.

Náročné a nebezpečné… Vyhýbají se vám zranění?
Naštěstí mě zatím nepotkalo nic vážného. Vždy šlo jen o mírné potlučení. Poslední čtyři roky se mi nestalo, že by mě kůň vyklopil, padám maximálně s ním.

Jezdíte sama za sebe, nebo za nějaký klub?
Sama za sebe, ale plánujeme s kamarádkou, se kterou jsem začínala, klub založit.

Proč jste se rozhodla pro studium na VŠTE?
Škola je blízko bydliště, takže se mohu zároveň starat o koně. Také mě lákalo zaměření na marketing…

A dá se váš koníček skloubit se studiem a později s prací?
Mám to jednodušší v tom, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují a pomáhají mi. Máme opravdu skvělý tým. Všechno řešíme spolu… Mám štěstí, že je mám. Sama bych to nezvládla. Velkou oporou je mi přítel, který je zemědělec a myslivec, takže má ke zvířatům také velmi pozitivní vztah. Dokonce máme doma na zahradě i srnku. (úsměv) Ale pravdou je, že hlavně první semestr byl těžký. Věřím však tomu, že když člověk opravdu chce, vždycky to jde nějak vymyslet.

Máte individuální studijní plán?
Zažádala jsem si o něj hned při prvním semestru a škola mi vyšla vstříc. Naštěstí se tak stalo i nyní. Lidé jsou tady opravdu ochotní, i učitelé dokážou člověka podpořit.

Čím se jednou chcete živit?
Často nad tím přemýšlím. Už jen tím, že musím mít individuální plán, je jasné, že bych nemohla mít klasickou práci, kdy bych do ní chodila každý den. Potřebuju prostor na tréninky, občas volné pátky… Je to složité. Myslím ale, že marketing je tak všeobecný, že by to mohlo fungovat. Někdo může říct, že by mě mohli živit koně, ale to není můj cíl. Chci, aby mi to zůstalo jako hobby.

Řešila už jste praxi? Nešla by spojit s vaší zálibou?
Řešila jsem praxi v zahraničí, bylo by krásné skloubit zahraniční praxi se závoděním, šlo by to třeba ve Francii nebo Austrálii, ale je to komplikované, navíc nevím, jak bych řešila své koně. Ale jak jsem říkala, všechno je možné. Uvidíme.

Rožmitál na Šumavě, kde nyní žijete, je bezesporu pěkná obec. Plánujete v ní zůstat?
Asi ano. Je to tam vážně hezké. Zároveň jsou tam pěkné terény na vyjížďky. Deset kilometrů do kopce vydá jako dvacet kilometrů na rovině. Bydlela jsem už na několika místech, ale tady bych zůstat chtěla.