Na pocit, že váš domov je přesně dole pod vámi, se špatně zvykalo, říká o jedné ze svých cest Luděk Rux z Telče
Bylo to jako pohádka. Tak vzpomíná na otevření hranic v devadesátých letech minulého století Luděk Rux z Telče. Stihl už procestovat pětašedesát zemí po celém světě, naposledy to byla třeba Saúdská Arábie nebo Indie. Poznal nejrůznější lidi a kultury, domů si přivezl nespočet zajímavých zážitků. I tak mu chybí jedno místo, které už zůstane nesplněným snem. Více se dozvíte v rozhovoru.
Zajímám mě cestování za minulého režimu, dalo se tenkrát někam vůbec dostat?
Relativně bez problému se dalo cestovat do Polska, východního Německa a Maďarska, i když i tyto země byly někdy uzavřeny. Naopak Západ byl v podstatě nedostupný. Třikrát jsem si žádal o výjezd do Rakouska a třikrát jsem byl odmítnut.
Jak to bylo po revoluci? Otevřely se hranice, dočkali jste se svobody a volnosti.
Bylo to jako pohádka, Rakousko se otevřelo několik dní po 17. listopadu, další země rychle následovaly. Během roku 1990 se dala navštívit většina evropských zemí, na vzdálenější jsme tehdy neměli. Otec založil v roce 1990 cestovní kancelář, ve které jsem já od roku 1993 pokračoval. Stačilo jen nastoupit do autobusu, kde zbylo volné místo. Samozřejmě jsem dělal také průvodce jak v Evropě, tak v USA.
Máte toho procestováno hodně. Kam se chystáte příště? A máte ještě nějakou vysněnou destinaci, která zatím nevyšla?
Z Jižní Ameriky jsem byl pouze v Brazílii, tak asi tam bude má příští větší cesta. Co mi nevyšlo a asi už nevyjde, je návštěva polární stanice Masarykovy univerzity v Antarktidě. Jsem absolventem této školy, oboru klimatologie. Vybudovali ji mí učitelé. Než jsem se rozhoupal, tak lidé, co jsem tam znal, odešli do důchodu. Vlastně ani nevím, zda by to šlo tehdy, ale nyní už určitě ne.
Co jste dělal, když se v minulých letech nedalo cestovat?
Pokud máte na mysli dobu covidu, tak kupodivu v každém roce bylo pár okének, kdy se dalo cestovat. Samozřejmě, že jsem musel hodně letenek stornovat, ale dva až tři letecké výlety jsem každý rok absolvoval. Pokud jste nechtěli po letecké společnosti peníze nazpět, často dávaly kredit ve výši sto dvaceti procent ceny letenky, takže to bylo kuriózně i výdělečné. Někdy to bylo o fous, například Kypr jsme opouštěli den před uzavřením hranic.
Dáváte přednost nízkonákladovému cestování bez jasných plánů. To není pro každého.
Opravdu je často mým prvním impulsem levná letenka. Naposledy 60 €uro za zpáteční letenku do Saudské Arábie. Samozřejmě nějaký plán vždy máme, ale často ho modifikujeme. Nicméně se dá říct, že vždy okolo čtvrté hodiny odpoledne seženete nějaký hotel. Pokud to jde, tak si beru auto z půjčovny. Co dáte za půjčovné, ušetříte na levnějším hotelu, ke kterému můžete popojet. Mimo nízkonákladových společností existují ještě error fare, tedy chybně naceněné letenky. Asi za největší úlovek považuji balík letenek Praha – Brusel – Madrid – Tokio – Madrid – Vídeň za šest tisíc korun. Pokud máte filosofii, že cesta je cíl, tak si návštěvu Japonska o pár evropských metropolí rádi rozšíříte. Naštěstí se dá kdekoliv na světě domluvit anglicky, takže se i případné problémy vždy nějak vyřeší. A nic horšího než nocleh v autě vám nehrozí, což už se taky asi dvakrát stalo.
Objevujete různé země. U některých jsou zažité předsudky, vy jste se s tím setkal třeba v arabských zemích.
Spíše my máme často předsudky o lidech v jiných zemích než oni o nás. Už před deseti lety mě překvapila vyspělost zemí jako Estonsko, Litva, Lotyšsko, na které jsme koukali maličko přes prsty, jako na postsovětské země. Před měsícem jsem byl v Saudské Arábii, kde jsem měl opravdu zbytečný strach z nějaké nenávisti k Evropanům. Naopak všichni byli velice přátelští a snažili se pomoct. Vyložené nesympatie jsem asi cítil pouze v palestinské části Izraele a samozřejmě na Chrámové hoře v Jeruzalémě.
Která země vás nejvíce oslovila a proč?
Na toto se těžko odpovídá. Navštívil jsem zatím pětašedesát zemí a každá osloví něčím jiným. Asi byste to musela rozdělit na kategorie, krása přírody (Island, Nový Zéland), dokonalostí služeb (Japonsko), historií (Řecko, Itálie), ale toto asi nemůžete navzájem porovnávat. Těžko porovnávat pohled na egyptské pyramidy, sochu Svobody či jordánskou Petru.
Kde nejdál jste byl?
Určitě to byl Nový Zéland, měli jsme časový rozdíl dvanácti hodin a v některých chvílích jsme byli skoro přesně na opačné straně zeměkoule. Na cestách vždy i pracuji a snažím se být online na internetu, tak se alespoň jednoduše počítalo, kolik je doma hodin. I když to je na globusu jasné, tak se na pocit, že váš domov je přesně dole pod vámi, hodně špatně zvykalo.
Co nezapomenutelného, nebo extrémního jste zažil?
Je to stejné jako u otázky, která země mě nejvíce oslovila. Mám různé zážitky z různých oborů. Ale z poslední doby to byly určitě pohřební rituály v indickém Váránasí, kde sledujete pálení zesnulých u řeky Gangy. Extrémním zážitkům a sportům se vyhýbám. Tak snad jen úsměvná historka, kdy jsme se dostali do bouřky s malým letadlem nad Grand Canyonem v USA a opravdu všem bylo moc špatně. Asi proti všem evropským předpisům bude lanovková místní doprava v gruzínském městě Čiatura, kdy musíte věřit, že to jedno jediné lano nepraskne.
Zažil jste určitě i nějaké nepříjemné situace.
K cestování patří drobné ztráty, počínaje dobíječkami na hotelu, sem tam nějaká ta cennost, ale i třeba autonehoda. Hned v devadesátých letech jsme se převrátili s autobusem v Rakousku. Nedávno jsem měl nezaviněnou autonehodu v Saudské Arábii, kde musím ocenit naprosto profesionální postup. Přijel člověk, který byl zároveň vyšetřovatelem i pojišťovákem. Přibližně za hodinu na místě rozhodl o vině a poslal mi link na šestistránkový soubor v PDF, který vytvořil v mobilu a kde byl kompletní zápis nehody.
Různé země, to jsou různé kultury. Co vás překvapilo?
Jsou země, kde je všechno jinak. Začnu arabským světem jako Kuvajt, Saudská Arábie či Bahrajn, kde cítíte význam náboženských tradic. Jak v oblékání žen, tak i v častých modlitbách, které se linou na ulicích z reproduktorů. Mnohokrát jsem viděl opravdovou chudobu v zemích, jako je Brazílie, Indie, Egypt, Keňa. Musím se smát, když někdo zde mluví o asociální vládě a chudobě. Skutečná chudoba jsou hladoví lidé, kteří žijí na ulicích, bez jakékoliv lékařské péče. Dokonalost služeb v Japonsku je něco, co si v Evropě zatím nedovedeme představit. Předem víte, kde budou dveře vašeho vagonu a vlak přijede na minutu přesně. Na Novém Zélandu má každý potřebu si s vámi pokecat. Počínaje pokladní v supermarketu a konče lidmi na ulici, kteří chtějí zjistit, jakou že řečí spolu mluvíte.
