KOMENTÁŘ: Evropský rozpočet míří k rekordní velikosti. Zaplatíme za to všichni?
Evropská unie připravuje nový rozpočet na období 2028–2034 a s ním i debatu, která by neměla zůstat jen za zdmi bruselských institucí. Ve hře jsou téměř dva biliony eur, nové evropské příjmy i pokračování společného zadlužování. Otázka proto nezní, kolik bude EU utrácet, ale především kdo to nakonec zaplatí.
a lektor na Anglo-americké vysoké škole
Evropská komise navrhuje rozpočet ve výši 1,763 bilionu eur, největší v historii Evropské unie a zhruba šestinásobek českého HDP. Argumentuje potřebou posílit konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a Číně, podpořit inovace a urychlit zelenou transformaci. To jsou bezpochyby legitimní cíle. Samotná velikost rozpočtu však není zárukou, že se je podaří naplnit.
Evropa však nepotřebuje jen více peněz. Potřebuje především prostředí, ve kterém se vyplatí podnikat, investovat a inovovat. Veřejné výdaje mohou dávat smysl tam, kde jednotlivé státy nestačí samy – například u přeshraniční infrastruktury, obrany nebo základního výzkumu.
Nové příjmy, nebo nové daně?
Aby bylo možné vyšší výdaje financovat, navrhuje Komise pět nových zdrojů příjmů, které by měly do evropského rozpočtu přinést přibližně 58 miliard eur ročně. Na první pohled jde o technickou debatu o struktuře financování. Ve skutečnosti však mohou mít tyto návrhy citelné dopady na firmy i domácnosti.
Pozornost budí například poplatek navázaný na nevybraný elektroodpad. Vzniká tak paradoxní situace, kde systém počítá s tím, že environmentální cíle nebudou plněny. Pokud by se je totiž podařilo splnit, očekávané příjmy by zmizely a bylo by nutné hledat jiné zdroje financování.
Otázky vyvolává také návrh daně CORE pro velké společnosti. Klíčovým detailem je, že by se měla odvíjet od obratu, nikoli od zisku. Firmy s nízkými maržemi, typicky v logistice, distribuci nebo výrobě, by tak mohly čelit dodatečné zátěži bez ohledu na to, zda skutečně vytvářejí zisk.
Diskutovaným návrhem je i odvod části výnosů ze spotřebních daní z tabákových a nikotinových výrobků (TEDOR) do evropského rozpočtu. Pokud by členské státy přišly o část těchto příjmů, logicky vyvstává otázka, jak by výpadek nahradily ve svých vlastních rozpočtech. Pro představu, výnos české spotřební daně z tabákových výrobků loni přesáhl 60 miliard korun.
Dluh jako nový evropský standard?
Stejně důležitá je debata o společném evropském dluhu. Program NextGenerationEU vznikl během pandemie jako mimořádné opatření pro krizovou situaci. Evropská unie si tehdy poprvé společně půjčila na finančních trzích a tento krok byl obhajován jako jednorázové řešení bezprecedentní krize.
Nový rozpočtový rámec však naznačuje, že společné zadlužování přestává být výjimkou. A právě to by mělo být předmětem širší diskuse. Každý dluh se totiž jednou musí splatit, což vyžaduje nové příjmy, které bude muset někdo do evropské kasy odvést.
Evropa nepotřebuje větší rozpočet, ale lepší výsledky
Debata o evropském rozpočtu by se proto neměla soustředit pouze na jeho objem. Stejně důležité je, zda evropské programy skutečně přispívají k vyšší produktivitě, konkurenceschopnosti a inovacím.
Pokud chce Evropská unie obstát v globální konkurenci, nebude rozhodující počet utracených miliard. Klíčové bude, zda dokáže prostředky směřovat tam, kde vytvářejí skutečnou evropskou přidanou hodnotu, a zda bude při hospodaření stejně důsledná, jako požaduje po členských státech.
Česko má zájem na silné a prosperující Evropě. Právě proto by měla být debata o novém rozpočtu věcná a otevřená. Prosperita totiž nevzniká množstvím přerozdělených peněz, ale schopností vytvářet podmínky pro investice, inovace a dlouhodobý ekonomický růst.
